Christiane Felscherinow

Německá fetka, popsala svou závislost ve známé knize.

My děti ze stanice ZOO [87]

Světový drogový trh, jehož obrat se dnes odhaduje až na devět set miliard dolarů ročně a který je pokládán za druhý největší (po zbraních),..

Časem jsem se pravidla tý hry naučila: jeden má moc utlačovat a druhej se musí nechat.

Teď, když sis vzala fet, říkala jsem si, se s tebou musí stát něco šíleně novýho.

Už jsem od ní nečekala žádnou něžnost nebo útěchu. Zdálo se mi, aspoň někdy, že nepotřebuju ani matku, ani domov.

Nikdy jsem nemyslela na to, co bude zejtra. Neměla jsem žádný plány. Na co taky. V partě jsme nikdy nemluvili o budoucnosti.

Detlef byl pryč. Ve světě, do kterýho jsem nepatřila.

Ruce se mu třásly. Dostával turkey. To je v angličtině krocan, a když se krocan rozdráždí, tak se celej rozklepe. Turkey jsou abstinenční příznaky, který maj starý heráci, když jim přestane účinkovat droga.

..mně tenkrát. To jeho zoufalý koktání mě jenom naštvalo. Měl absťák, už nebyl cool, nad všema a nad vším, byl to jen ubohej srab a byl na mně závislej. Neměl mi co poroučet.

Háčko z nás udělalo sourozence. Všichni jsme teď byli stejný. Prozradila bych jim svý nejtajnější myšlenky.

Povídali jsme si o všelijakejch neskutečnejch věcech. Už jsem neměla žádnej vztah k přítomnosti. Nezajímal mě včerejšek ani zejtřek. Neměla jsem žádný plány, jenom sny.

Aniž bych o tom nějak přemejšlela a uvědomovala si to, rozdělila jsem se na dvě naprosto rozdílný osoby. Psala jsem dopisy sama sobě. Teda Christiana psala dopisy Věře. Věra je moje druhý jméno. Christiana byla třináctiletá holka, která chtěla jet k babičce, byla ta hodná, Věra byla heračka. A ty se spolu v dopisech hádaly.

Když měli absťák, byli schopný pochopit, jaký jsou ubožáci. Nebyli ani trochu cool, vznešený a povznesený nad všechno a nad všechny jako na tripu.

Zkrátka to musela bejt zábava, a ne nutnost.

Udělala bys to, i kdybych vůbec neexistoval. Už to konečně pochop! Teď jsi heračka. Fyzicky závislá na fetu. Všechno, co děláš, děláš jen kvůli sobě. Jen a jen pro sebe.“..

Detlef řek, že chce jenom bičovat. Ale budu se přej muset při tom nahoře svlíknout. To mi vyhovovalo. Bičování se mi dokonce docela líbilo, protože jsem si myslela, že si aspoň budu moc vybít vztek na Detlefovy teplouše.

Nebrečela jsem, ani trochu jsem se nelitovala. Jasně jsem si uvědomovala, kam až jsem klesla, když jsem něco takovýho dokázala.

Moje jehla už byla skoro tupá, musela jsem ji pokaždý brousit o krabičku zápalek, abych ji vůbec mohla vrazit do žíly.

Když jsme se sešly ve dvou, pomluvily jsme vždycky tu třetí.

Hned jsme šly do Kadewe, obchodního domu, abysme vyzkoušely jeden bezvadnej trik na dámskejch toaletách. Nejdřív se muselo počkat, až se pár bab zavře na záchodě. Většinou si věšely kabelky na kliku. Než se stačily vysoukat z těch svejch korzetů a sednout si na prkýnko, zmáčkla se zvenčí rychle klika. Kabelky spadly na zem a širokou mezerou pod dveřma se daly bezvadně vytáhnout. Báby se samozřejmě neodvážily vylízt ven s holejma zadkama. A než se zase stihly oblíct, byly jejich kabelky v háji.

Nejsem si jistá, jestli mezi lidma, který nejsou závislý na drogách, existuje takový přátelství jako tenkrát v naší partě. Právě tohle bezvadný přátelství, který mezi feťákama ze začátku vzniká, láká i jiný lidi.

Byl to docela správnej sport, vydržet co nejdýl bez šlehnutí.

Přísahali jsme si, že už nikdy nebudeme sjíždět háčko, LSD ani žádný prášky. Ale chtěli jsme žít uprostřed milejch a přátelskejch lidí. Shodli jsme se na tom, že bysme nejradši zase kouřili hašiš tak jako za našich nejkrásnějších časů. Tenkrát jsme měli nejlepší přátele.

Tvrdila jsem, že narkomanie musí mít přece své důvody, že je to hlavně vina matky, která selhala. Moje dcera to nedělá - na tom jsem trvala.

Dokud jsem nebrala háčko, měla jsem ze všeho strach. Z otce, z přítele mý matky, taky z tý pitomý školy a z učitelů, z domovníků, z dopravních policistů, kontroloru v podzemce. Teď jsem si připadala nedotknutelná.

Oba říkali, že ještě nebyli fyzicky závislý na háčku a že někdy můžou bejt klidně měsíc dva bez šlehnutí. Věřila jsem jim to, i když vždycky, když jsem je potkala, tak byli sjetý.

Jejich problémy mi připadaly směšný. Ale ráda jsem je poslouchala a vždycky jsem měla po ruce nějakou radu. Když šlo o cizí problémy, to jsem byla suverén. Jen ty svý jsem si neuměla vyřešit.

Večer v posteli jsem vždycky několik minut myslela na Detlefa. Bylo to jako modlitbička.

Musela jsem do absťákovýho pokoje, protože na mně bylo vidět, jak jsem sjetá. Byli tam ještě další dva heráci. Jeden z nich zdrhnul druhej den ráno. Lidi z Narkononu na tom ovšem bezvadně vydělali, protože od každýho vybírali peníze na měsíc dopředu, a tenhle zdrhnul hned druhej den.

Taky odměnu mi otec slíbil. Chtěl mě vzít s sebou do Thajska. Lítal tam teď alespoň jednou ročně. Byl tím Thajskem úplně posedlej. Samozřejmě kvůli exotickejm holkám a taky kvůli levnejm hadrům, který tam byly ke koupi. Všechy svý peníze šetřil na vejlet do Thajska. To byla jeho droga.

Mustafa mi hned řek, že píchání je svinstvo. Háčko se přej může jedině šňupat, když na tom člověk nechce bejt závislej. On a Arabové jedině šňupali. Nikdo z nich na tom nebyl závislej. A šňupali jen když na to měli chuť.

Domovní a telefonní čísla byly zašifrovaný jako početní úlohy. Telefonní číslo 395 4773 bylo napsáno takhle: 3,95 marek plus 47 feniků plus 73 feniků. To všechno jsem pěkně sečetla. Takže jsem si taky tu a tam trochu opakovala matiku.

Jejich na jedné straně nápadné agresivní sklony a na druhé straně ještě infantilní potřeba ochrany, uznání, náklonnosti a lásky jsou typické příznaky dětských konzumentů heroinu.

Spolehlivá čísla o úspěšnosti terapií neexistují, avšak odhaduje se, že nejméně osmdesát procent všech léčených se znovu vrací k drogám, mimo jiné proto, že se po odvyknutí vracejí do stejných podmínek a vztahů, které je k droze přivedly.

Dnešní toxikoman se rozhodujícím způsobem liší svou motivací od konzumentů hašiše a různých farmak v šedesátých letech. Už nejde jako dříve u hippies o rozšíření jejich sebeuvědomění, ale primárně o jeho potlačení.

Stále více dospívajících dětí zjišťuje již v pubertě, že díky zostřeným selektivním mechanismům ve škole se přes veškerou snahu nedostanou díky svým budoucím finančním možnostem do atraktivního světa výkladní skříně a reklamy, kterým jsou již od útlého věku fascinovány. S tímto poznáním se sice velmi rychle verbálné vyrovnají volbou alternativního způsobu života, ale ve skutečnosti jim to způsobí velké zklamáni, protože je jim odepřen svět blahobytu.

Ale říkala jsem si, že ty z Rafu to dělaj asi dobře. Tenhle zasranej stát se dá změnit jedině násilím.

Doktor mi chtěl dát injekci a mě najednou přepad děsnej strach, protože mi ji chtěl píchnout do zadku. Klidně jsem se dvakrát nebo třikrát denně píchala do ruky, ale když mi vrazil jehlu do zadku, málem jsem se z toho zjevila.

Matka měla už zase zoufalej pohled. Uvědomovala jsem si, jak jsem odporná.

Vypakovala jsem si na záchodě tak jako jindy nádobíčko. Rozpustila jsem si fet na lžíci, tu mi taky půjčila Tina. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že jsem podvedla i Tinu. Seděla totiž v Treibhausu a čekala na svý nádobíčko a lžíci. Pak jsem zjistila, že jsem tam zapomněla dál citrón. Ale fet byl dobrej, rozpustil se i bez toho.

Rolf měl absťák, a tak jsem ho mohla lehko ponižovat.

Nepovažuji za správné, že mladí lidé jako Christiana jsou za závislost na drogách souzeni. Christiana nikomu nic neudělala. Jenom sama sebe zničila. Kdo jí chce za to soudit?

Po této zkušenosti jsem ztratila poslední zbytky důvěry v jakoukoli instituci. Svému dítěti a sobě můžeš pomoct jenom ty sama. říkala jsem si. Pan Tillmann se snažil dodat mi odvahu. Jen k němu jsem ještě měla důvěru.

Po prohlídce lékařka řekla, že Christiane selhávají játra, protož bere příliš mnoho drog. Bohužel si ji tam prý nemůže nechat, protože na klinice nemají izolaci. To nebyla pravda. Později jsem si to zjistila. Klinika ve Steglitzi má izolační oddělení s dvaceti pěti lůžky. Ve skutečnosti nechtěli mít na své vznešeně klinice žádného narkomana.

Tady začínalo dělení už o přestávce na dvoře. Napřič školním dvorem byla bílá čára. Na jedny straně byli o přestávce žáci vyšší školy a na druhý žáci základní školy. Chodit přes tu bílou čáru bylo zakázaný. Se svejma bejvalejma spolužákama jsem se teda mohla bavit jenom přes tu čáru, Tohle dělení dětí na ty, který maj šanci někam to v životě dotáhnout, a na ty ze základní školy, co jsou jen přebytečnej odpad, mi připadalo tvrdý.

Nejdřív jsem chtěla na školu úplně kašlat, ale pak jsem zjistila, že ten novej třídní je naprosto senzační. Byl už starší, takovej úplně staromódní, nebo spíš správně konzervativní. Někdy jsem měla dokonce dojem, že přiznává i nacistům nějaký zásluhy.

Udřít se kvůli bytu nebo novýmu gauči jako moje matka, to k mejm snům nepatřilo. Takový ideály měli naši rodiče. Snili o životě, ve kterým se dá něco nahrabat. Já, a myslím i většina ostatních mladejch lidí, jsme považovali těch pár materiálních věcí za nejzákladnější vybavení pro život, Ale pak musí přece ještě něco přijít. Něco, co by dalo životu smysl. A to nebylo pořád v dohledu. Několik lidí, ke kterejm jsem patřila taky já, to pořád ještě hledali, to něco, co by jejich životu dalo smysl.

Když jsme ve škole mluvili o nacionálním socialismu, měla jsem dost rozporuplný pocity. Na jedny straně se mi zdvihal žaludek, když jsem si uvědomila, jakejch strašnejch brutalit jsou lidi schopný. Na druhý straně mi připadalo dobrý, že dřív ještě bylo něco, čemu mohli lidi věřit. Tehdy ještě mladý lidi věděli, o co jde, a měli ideály.

Seznámila jsem se s jedním klukem, kterej mě děsně uklidňoval. Dalo se s ním o všem mluvit. Připadalo mi, že všemu rozumí. Uměl snít, ale na všechno znal taky praktický řešeni. Taky nadával na společnost. Ale tvrdil, že je možný se z tý společnosti „vykoupit“. Chtěl se stát obchodníkem, vydělat prachy a pak odejít do Kanady a koupit si tam srub.

Často si představujeme, jak by to bylo bezvadný, kdybysme mohli ten důl koupit, až tam zastavěj těžbu. Chtěli bysme si tam postavit řadový domky, založit obrovskou zahradu a měli bysme tam zvířata a všechno, co je potřeba k životu. A jedinou cestou, která vede ven z dolu, bysme vyhodili do vzduchu. Stejně to nestojí za to vracet se nahoru.

Závěrem několik slov překladatelky Christiane F. po dvaceti letech Ten opuštěný lom, kde by žila se svými přáteli v lásce a míru, Christiana nikdy nenašla. Tak jako dřív i dnes žije víc ve světě snů a iluzí a také ve světě drog, bez kterých nedokáže překonávat problémy běžného života. Její první láska, Detlef, se po odpykání trestu už patnáct let nedotkl heroinu, a dokonce přestal i kouřit. Žije se svou přítelkyní a řídí autobus pro postižené. Také Kuřátko Frank, kterého Christiana považovala za „odepsaného heráka“ žije dnes bez drog a živí se jako taxikář. I Stella se vzdala heroinu, vyměnila ho ale za alkohol. Christiana měla ze svých přátel zdánlivě nejsnadnější cestu do světa bez drog. Když v roce 1979 vyšla knížka My děti ze stanice ZOO, napsaná podle jejího vyprávění, stala se rázem slavnou. Její noví známí, novináři Horst Rieck a Kai Hermann, jí pomohli sehnat učební místo v knihkupectví blízko Hamburku. Půl roku před závěrečnými zkouškami ale Christiana, jako už mnohokrát ve svém životě, nevydržela a ze školy utekla. Peníze, které dostala v den své plnoletosti za svou knihu, paradoxně způsobily, že se své závislosti na drogách nedokázala zbavit. Už si nemusela vydělávat jako zlodějka nebo prostitutka, mohla mít heroinu, kolik chtěla. Ani sny o princi na bílém koni se nechtějí plnit a její lásky ji opouštějí. Jen heroin zůstává. V roce 1985 ji zatkla policie s větší dávkou heroinu a byla odsouzena na deset měsíců nepodmíněně. Dnes. ve svých dvaatřiceti letech, žije sama, někdy navštěvuje matku a sestru, většinu času ale prosedí před televizorem. Dívá se na jeden zamilovaný seriál za druhým a sní o životě, který neumí žít. 30. 10. 1995..

<2020>