Emile Zola

Představitel naturalismu, knihy zakázány katolickou církví.

Nana [41]

..potřásl rukou. Když se vrátil, Faloise se zatím sebral. Bál se, aby nevypadal jako maloměstský jelimánek, kdyby dal najevo přílišné rozpaky.

„Propadne! Propadne!“ křičel zbrunátnělý ředitel. „Copak ženská potřebuje umět hrát a zpívat? Na to jsi ještě moc veliký cápek… Nana má hergot něco jinšího a to stojí za všechno ostatní. Očuchal jsem si ji, a je to silný tabák, nebo už ničemu nerozumím… Uvidíš, uvidíš, jen vyleze na jeviště, všichni budou slintat.“..

Horečka neúcty zachvátila vzdělanou premiérovou společnost,..

Nana, ta tlustá holka, která se plácala do stehen a kdákala jako kvočna, mámila publikum, šíříc kolem sebe pach života a všemohoucnost ženství.

..by zavanul lehoučký větřík plný temné hrozby. V té hodné holce se náhle vztyčila žena, věčný zdroj nepokoje, smyslnost jejího pohlaví se vzepjala, rozevřely se propasti chtíče.

Labordette s kukátkem na oku měl užaslý pohled koňského handlíře, který se obdivuje čistokrevné klisně,..

A Nana tváří v tvář omdlévajícímu publiku, těm patnácti stům nakupených osob, vydaných napospas mdlení a Page 9 ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html nervové krizi před koncem představení, zústávala vítězná se svým mramorovým tělem a svým pohlavím, dosti silným, aby zničilo celý ten svět před ní a samo zůstalo nedotčeno.

..tlumeně spílajíc mužským. Její nevybíravé nadávky rmoutily komornou, s lítostí viděla, že se madame dosud nedovedla zbavit špinavého nánosu svých začátků.

..tak ho rozpalovala a vzrušovala hříšná žádostivost, v níž už několik dní vězel až po krk.

Bankéř byl proslulý svými milostnými pletkami, z tohoto obávaného německého žida, velkopodnikatele, jehož rukama procházely milióny, byl rázem hlupák, jakmile se zabouchl do nějaké ženské, a on je chtěl mít všecky, na jevišti se neobjevila jediná, aby ji nekupoval, ať byla sebedražší.

..plynové hořáky po obou stranách zrcadla ji hřály svým syrovým světlem.

..v unaveném a odevzdaném postoji herců zvyklých čekat, až budou voláni na scénu.

Paní Julesová byla už člověk bez věku , měla pergamenovou tvář a strnulé rysy starých panen, které nikdo nepamatuje mladé. Vyschla v rozpáleném ovzduší šaten, uprostřed nejslavnějších stehen a poprsí Paříže.

..poklekla a chvíli se točila kolem Nanina stehna, zatímco se mladá žena, jako by o tom ani nevěděla, pudrovala rýžovým práškem, pečlivě se vyhýbajíc lícním kostem.

Hrabě Muffat dosud nepromluvil. Musil chtěj nechtěj myslit na své mládí. Jeho dětský pokoj byl studený. Později, když mu bylo šestnáct a večer líbal na dobrou noc matku, cítil ještě v usínání led toho polibku.

..vyschlé tváři životu odumřelé stařenky : spěšně vytahovala ze svého nevyčerpatelného srdce špendlíky a spínala Venušinu tuniku, lhostejně a necitelně se dotýkajíc všech těch kyprých nahostí, bez jakékoli účasti dávno vyhaslého pohlaví.

V lucernách zatmelených do zdi hořel plyn, bezohledně svítil na ten obraz bídy a žár, který z něho stoupal, se hromadil v úzké spirále několika poschodí.

Nahoře ve čtvrtém poschodí bylo dusno k zalknutí. Tam jako by se byly srazily všechny pachy a všechny žáry z celého domu, žlutý strop byl jako spečený, svítilna tonula v narudlém oparu. Na okamžik se musil přidržet železného zábradlí, bylo teplé, hrabě jako by se byl dotkl živého těla, zavřel oči a zhluboka dýchal všechno to ovzduší ženského pohlaví, které dosud neznal a které ho bilo do tváří.

Jak kráčel v soumraku plném klidu a míru, necouval v duchu ani před násilím. A hned po prvních slovech chtěl oběma rukama strhnout Nanu do náruče. „Ne, ne, buťte rozumný,“ řekla prostě, s úsměvem, bez hněvu. Znovu ji popadl, zuby zaťaté, když se bránila, byl hrubý, řekl jí rovnou, že se s ní přišel vyspat. Držela mu ruce, stále ještě se usmívajíc, ale přece jen v rozpacích. Tykala mu, aby zmírnila odmítnutí. „Tak přece buď hodný, drahoušku … Opravdu nemohu … Nahoře je Steiner.“ Ale byl jako šílený, nikdy ještě neviděla muže v takovém stavu. Dostávala strach, položila mu ruku na ústa, aby ztlumila výkřiky, které vydával, a tiše ho prosila, aby mlčel, aby ji pustil.

Život v příštích dnech byl rozkošný. Naně bylo v náruči toho chlapce zase patnáct let. Zvykla si na muže a hnusili se jí, ale z tohoto dětského mazlení jí pučel květ lásky. Byly chvíle, kdy náhle zčervenala, chvěla se vzrušením, chtělo se jí smát i plakat, popadl ji hotový záchvat panenství plného nepokoje a s touhami, za něž se pak styděla. Dosud nikdy nic takového nezažila. Venkov ji plnil něhou.

..dojata k slzám náhle přestávala zpívat, tiskla k sobě Jiřího ve vášnivém objetí a chlapec jí musil přísahat věčnou lásku. Prostě se chovala jako husa a sama to uznávala, když pak už zase oba jako dobří kamarádi seděli na okraji postele, kouřili cigaretu a holými patami bubnovali do pelesti.

Hraběnka Sabina jeho slova zachytila, zvolna k němu otočila hlavu a jejich oči se setkaly, utkvěly na sobě jedním z těch dlouhých pohledů, jimiž se opatrně zkoumali, než učiní rozhodný krok.

Obě ženy se střetly v pronikavém pohledu, jakým si žena o ženě tvoří jednou provždy definitivní úsudek.

Rozrušený hrabě upíral oči na Nanu, která se mihla kolem něho jako zjevení. Jeho žena se zvolna k němu obrátila a pozorovala ho. A on sklopil oči, jako by chtěl uniknout klusu koní, kteří s sebou unášeli celý jeho svět, jeho srdce, jeho život. Byl by křičel bolestí, neboť všechno pochopil, když zahlédl Jiřího, jak se ztrácí v Naniných sukních. Dítě! Nemohl přenést přes srdce, že Nana před ním dala přednost dítěti! Steiner mu byl lhostejný, ale to dítě!

„Staniž se tedy vůle Páně,“ šeptl pan Venot. „Jeho cesty jsou nevyzpytatelné, ale nakonec vždy vítězí… Z vašeho hříchu ukuje svou zbraň.“..

Na okamžik s ní zalomcoval vztek ženy, která se chytila a ještě se musí sladce tvářit.

Stávala se, aniž si toho byla vědoma, přírodní silou, rozkladným fermentem, kazila a rozvracela, jako se sráží mléko v přítomnosti žen, které mají měsíčky, tak se mezi jejími sněžnými stehny srážela Paříž.

V té chvíli prohlédnutí opovrhoval sám sebou.

Muffat ji pozoroval. Naháněla mu strach. Noviny mu vypadly z rukou. V té chvíli prohlédnutí opovrhoval sám sebou. Ano, za tři měsíce mu zkazila život, cítil se rozežrán až do morku kostí vší tou netušenou nečistotou.

V té chvíli prohlédnutí opovrhoval sám sebou. Ano, za tři měsíce mu zkazila život, cítil se rozežrán až do morku kostí vší tou netušenou nečistotou.

Viděl přimhouřené oči, pootevřená ústa, tvář zaplavenou milostným smíchem, všechno v zrcadle zkrácené, rozpuštěný uzel žlutých vlasů jí pokrýval záda jako lví hříva. Jak byla skloněna a napjata v bocích, ukazovala pevná bedra, tvrdá bitevní ňadra, silné svaly pod atlasovou kůží. Měkká, ramenem a kyčli sotva zvlněná linie běžela od loktu k patě. Muffat sledoval ten křehký profil, perspektivu bělostného těla stopeného v zlatých zásvitech, všechny ty okrouhlosti, v nichž se sametově odrážel třpyt svíček. Vzpomínal, jakou hrůzu míval z ženského těla, té obludy z Písma, bytosti necudné, páchnoucí divou šelmou. Obrostlé jemným chmýřím, Nanino tělo bylo jediným kusem sametu, avšak v kříži a v kobylích stehnech, v mocných, hlubokými záhyby přerývaných hroudách masa, které halily pohlaví do omamného stínu, sedělo zvíře, zlaté zvíře, nevědomé jako přírodní síly, jeho říjný pach sám otravoval svět. Muffat se stále díval, bezmocný a zkrušený, a když nakonec přece jen zavřel oči, aby raději už nic neviděl, zvíře vystoupilo z temnot, zvětšené, strašlivé a pitvorné. A Muffat pochopil, že už navždycky zůstane před jeho očima, v jeho těle. Ale Nana se choulila sama do sebe. Jejími údy jako by byl proběhl záchvěv milostné něhy. Oči jí zvlhly a dělala se maličkou, aby se lépe cítila. Pak uvolnila ruce, spustila je, klouzajíc jimi po těle, když dospěly k ňadrům, zaryly se do nich křečovitým sevřením dlaní. Pak zvrácena, prsa vypjatá, celé tělo v jediném roztoužení, třela si úlisnicky hned pravou, hned levou tvář o ramena. Z jejích úst se jí řinul na tělo dech smyslné touhy. Našpulila rty, natáhla hlavu, kam až mohla, a dlouze se líbala u podpaždí, smějíc se na druhou Nanu, která se v zrcadle rovněž líbala. Tu Muffat zhluboka a dlouze vzdychl. Pohled na toto sólové rozkošnictví mu rozpálil krev. Jako by z něho prudký náraz větru vymetl každou špetku rozvahy. Popadl Nanu a brutálním rozmachem ji hodil na koberec. „Nech mě,“ křičela, „působíš mi bolest!“ Byl si vědom své porážky, věděl, že je hloupá, necudná a prolhaná, a přece ji chtěl, i když jedovatou. „Och, taková hrubost!“ řekla vztekle, když ji konečně pustil a mohla vstát. Pomalu se však uklidnila. Teď snad už odejde. Vzala si noční košili s krajkami a sedla si před krb na zem. Bylo to její oblíbené místo.

Strach na něj padl a v náhlém zoufalství propukl v pláč, maje pocit, jako by padal do bezedného prázdna. „Můj bože,“ blekotal, „všemu je konec, je po všem.“..

Nakonec se mu všecko zdálo přirozené, ba nutné. Zatímco on odkládá kabát u poběhlice, jeho žena se svléká v ložnici milence, to je zcela prosté a logické. Takovým rozumováním se snažil uklidit. Jako by padal do víru smyslného opojení, jehož kola se šíří, zabírají a strhují s sebou všecko kolem něho. Vilné obrazy na něj dotíraly. Nahá Nana mu najednou vyvolala představu nahé Sabiny, jsou si tak blízké v své nestoudnosti a chlípné žádostivosti, při této představě hrabě zavrávoral a klopýtl, div ho nepřejel kolem jedoucí fiakr.

Na okamžik ho zarazila myšlenka, že nemá zbraň, pak se rozhodl, že je uškrtí. Znovu promýšlel svůj plán, zdokonaloval ho, stále na něco čekal, na nějaký usvědčující příznak, aby si byl jist. Objevit se v té chvíli v okně ženský stín, byl by zazvonil. Ale co když se mýlí? Hrozná myšlenka, jako by ho studenou vodou polil!

Všechny dřívější pocity, ba i sama zvědavost, se z něho vytratily a zbyla jen touha všechno ukončit, hledat někde úlevu.

Jeho podpatky zněly do noci, viděl jen, jak ho vlastní stín obtáčí, jak se dlouží nebo zkracuje od lampy k lampě. To ho ukolébávalo a mechanicky zaměstnávalo.

..vítr, který vál z ulice sv. Marka, poléval mu tváře syrovým vzduchem vlhkých sklepů.

Jeho protřelá fauni hlava byla zosobněním neřesti. To za ním chodila Nana už týden do Varieté, když se zčistajasna nepříčetně zamilovala do komikovy groteskní ošklivosti, jak to u holek toho druhu bývá.

..místnostmi na Haussmannově bulváru protivný. V záchvatu něžné lásky k Fontanovi snila o útulné, hezké a jasné světničce, jako kdysi, když bylo jejím ideálem stát se květinářkou, vrcholem touhy pak zrcadlová skříň z palisandru a postel se záclonou z modrého rypsu.

V záchvatu něžné lásky k Fontanovi snila o útulné, hezké a jasné světničce, jako kdysi, když bylo jejím ideálem stát se květinářkou, vrcholem touhy pak zrcadlová skříň z palisandru a postel se záclonou z modrého rypsu.

útulné, hezké a jasné světničce, jako kdysi, když bylo jejím ideálem stát se květinářkou, vrcholem touhy pak zrcadlová skříň z palisandru..

„Ach dětičky, jaké to tu máte hezké!“ opakoval Bose, ale říkal to jenom proto, aby udělal radost kamarádům, kteří ho hostili, jinak mu byla otázka „hnízda“, jak říkal, lhostejná.

Stále se ho musila nějak dotýkat. Fontan se jen naparoval a blahosklonně se nechal hýčkat.

Po tři měsíce si mladý párek žil skutečně velmi hezky. Nana jako by se vracela do svých začátků, kdy měla takovou radost z prvních hedvábných šatů.

„Ach, tak on teď drží s Rózou,“ řekla. „Nu co, mně je to, Francisi, fuk, víte… Podívejme se na toho pokrytce! Ten si nějak zvykl, ani týden nevydrží mít půst! A to mi přísahal, že po mně už nebude mít žádnou ženskou!“ V duchu zuřila. „To se Róza spokojila s pěkným šeredou,“ pokračovala pak, „vzala zavděk tím, co jsem odložila.

„Pan Mignon to vypravuje docela jinak,“ namítl kadeřník. „Podle něho vyhodil hrabě vás… Ano, a to ještě velmi nechutně, nakopal prý madame do zadku.“ Nana rázem zbledla. „Prosím? Cože?“ vzkřikla, „že mě nakopal do zadku? … To je trochu silný tabák! Ale, dušinko, vždyť jsem naopak já jeho schodila se schodů, toho paroháče! On je paroháč, abys věděl, jeho hraběnka mu dělá parohy kde s kým, i s tím ničemou Faucherym… A ten Mignon, který vymetá kdejaký chodník, aby sehnal mužského pro tu svou opici, nikdo ji nechce, jak je hubená!… Je to ale sebranka! Je to sebranka!“ Zlostí se dusila. Pak zase nabrala dech.

Fontanovi došla trpělivost, chtěl spát, rozpřáhl se a vyťal Naně takovou facku, že okamžitě zase ležela, hlavu na podušce. Zůstala jako omráčená. „Ach,“ řekla prostě a zhluboka jako dítě vzdychla. Ještě jí pohrozil, že jak se hne, dostane druhou. Pak zhasil svíčku, zeširoka se natáhl na záda a hned chrápal. Nana tiše vzlykala, nos v podušce. Jaká podlost, tak zneužívat své síly! Ale doopravdy měla strach, směšná Fontanova maska byla strašlivá. A hněv ji přešel, jako by ji ta facka byla utišila. Cítila k Fontanovi respekt, přitiskla se ke stěně, jen aby měl dost místa. Nakonec i usnula, v tváři horko, v očích slzy, v sladkém zmalátnění a tak zjihlá v pocitu poslušnosti, že už ani drobty necítila. Když se ráno probudila, objímala Fontana nahými pažemi a pevně si ho tiskla k hrudi. Už nikdy nebude takový, že ne? Příliš ho miluje, od něho i facka je milá. A tak jim začal nový život. Za každé ano, za každé ne padaly pohlavky. Nana brzy přivykla a všechno polykala. Někdy křičela, hrozila, ale Fontan ji přitlačil ke zdi a že ji uškrtí, Nana pak už ani nepípla. Nejčastěji padla na židli a chvíli vzlykala. Pak najednou na všechno zapomněla, byla veselá, zpívala, smála se a tančila po pokoji, jen jí sukně poletovaly.

Všechny hovory se točily kolem těch neřádů mužských. Nana už byla protivná s tím svým Fontanem, neřekla deset slov, aby se dlouze a široce nerozpovídala o tom, co Fontan řekl, co Fontan udělal. Ale Sametka kamarádsky a trpělivě poslouchala ty věčné historie o dlouhém čekání u okna, o hádkách pro spálené ragú, o hodinách němého trucování a smiřovačkách na posteli. Nana nemohla odolat, aby jí nakonec nevyprávěla i o všech těch fackách, které dostávala, minulý týden jí až oko oteklo, a ještě včera, když nemohl hned najít pantofle, dal jí takový pohlavek, že upadla na noční stolek, a Sametka se ničemu nedivila, jen pokuřovala a podotkla, že ona se vždycky sehne, a kde je pán se svou fackou! Obě se chtivě opájely líčením ran, šťastné a zmámené věčným omíláním týchž slaboduchých scén, a nakonec podléhaly přívalu mdlé a vlahé perverzní rozkoše, jakou pochovaly po výprascích, o nichž si vyprávěly.

že zůstala ležet jako mrtvá, a přesto ho milovala. Pak přišly dni, kdy Nana plakala, že to tak už dál nemůže..

Pak přišly dni, kdy Nana plakala, že to tak už dál nemůže jít.

..bylo vidět několik hezkých a štíhlých holek, ještě nevinného vzhledu a už nestoudného gesta,..

Nana se s ošklivostí odvrátila. Pro tohle ještě neměla smysl. Avšak, řekla svým bodrým hlasem, proti gustu žádný dišputát a člověk nikdy neví, co se mu bude jednou líbit.

Měla pěknou tvář hnědé myšky..

Laura už zase seděla, majestátně uvelebená, zosobnění staré modly Neřesti, tvář olízanou a vyhlazenou polibky svých věrných:..

Nana hrozně ráda dostávala dopisy, zejména takové, které oplývaly milostnými superlativy a přísahaly věčné lásky. Kdekomu je četla.

A už nebreč, mě to rozčiluje!“ Nana, která drobně povzlykávala, zadržela dech. Když si k ní lehl, už nevydržela a s novým výbuchem pláče se mu vrhla na prsa. Tak vždycky končily jejich roztržky, třásla se o něj, musila přilézt ke křížku a přesvědčit se, že ho přese všechno neztratila. Dvakrát ji velkolepým gestem odstrčil. Ale vlahé objetí té ženy, která s velkýma, slzami zalitýma očima věrného zvířete žadonila, probudilo v něm smyslnou žádost. Sám však nehnul ani malíčkem, jako milostivý paša se nechal hladit a násilím dobývat vědom si toho, že odpuštění muže jeho rázu stojí za nějakou tu námahu. Pak ale na něj padl nepokoj: co když Nana hraje komedii, aby zas dostala klíč od pokladny!

Od toho večera však bylo jejich soužití stále svízelnější. Po sedm dní v týdnu padaly facky s pravidelností hodinového kyvadla a jako by regulovaly jejich život. Nana však přitom jen rozkvétala: pod neustálými ranami nabývala její pleť poddajnosti jemného prádla, pleť byla bílá a růžová, hebká na dotek, čistá na pohled. Však také Prulliére vyváděl jako pominutý, chodil k nim, když Fontan nebyl doma, a jen když se k ní mohl přitřít a někde v koutě ji obejmout. Ale Nana se bránila, rozhořčeně ho odstrkovala, celá zardělá studem: jaká ohavnost, tak podvádět přítele! Prulliěre se mrzutě uškleboval. Copak je tak neuvěřitelně hloupá? Jak může viset na takovém opičákovi? A není Fontan opičák s tím svým ustavičně rozkejklaným frňákem? Dobytek je to! A ještě ji bije! „To všechno je možné, ale mám ho ráda, jaký je,“ odpověděla jednou s klidem ženy, která se přiznává k zvrhlému vkusu.

„A pak,“ pokračovala teta, „poznala jsi jen nóbl osoby… Právě včera jsme o tom u mne mluvily se Zoe. Ona to taky nemůže pochopit. „Jakže,“ říkala, „madame, která si otočila kolem prstu hraběte, muže tak dokonalého - a mezi námi, zdá se, že ho vodila řádně za nos - jak se madame může nechat tak huntovat od toho kašpara?“..

Naopak, když jí ty tři dvacetisouové mince nenechal, a přesto dostal najíst, byl hravý a veselý jako štěně, galantní, líbal Nanu, tančil se židlemi. A Nana, celá šťastná, si nakonec jen přála, aby na prádelníku nic nenalézala, třebaže jen tak tak vycházela. Jednoho dne mu dokonce jeho tři franky vrátila, i něco si vymyslila, že jí zbyly peníze od minulého dne. Protože jí minulý den nic nedal, chvíli váhal, není-li to od ní nějaká bouda. Ale v jejím pohledu a polibku bylo tolik lásky a bezvýhradné oddanosti, že strčil tři franky zas do kapsy s lehkým a křečovitým chvěním lakomce, který přijde k penězům, nad nimiž už dělal kříž. Od toho dne si už nedělal žádné starosti, nikdy se neptal, odkud Nana bere peníze, škaredil se, když byly brambory, nad krůtami a kýtami se smál na celé kolo, to mu ovšem nebránilo, aby tu a tam Naně nevlepil nějaký ten pohlavek, i když byl jinak velmi spokojen, to jen tak, aby nevyšel z cviku.

..odporné, nemusí ještě vnucovat svou nechuť ostatním. A Nana, duch velkorysý, sklonila se před filosofickou úvahou, že člověk nikdy neví, kde skončí, a odpustila. Dokonce se v ní probudila zvědavost, chtěla, aby jí Sametka odhalila nejeden cíp těch neřestí, a žasla, jak málo ještě ví ve svém věku a při všech svých zkušenostech, a smála se, údivem vykřikovala, ne, to jednomu ani na rozum nejde, ale v hloubi srdce si to všecko přece jen trochu ošklivila, neboť ve věcech, které se příčily jejím návykům, byla měšťácky konzervativní.

A Nana, duch velkorysý, sklonila se před filosofickou úvahou, že člověk nikdy neví, kde skončí, a odpustila. Dokonce se v ní probudila zvědavost, chtěla, aby jí Sametka odhalila nejeden cíp těch neřestí, a žasla, jak málo ještě ví ve svém věku a při všech svých zkušenostech, a smála se, údivem vykřikovala, ne, to jednomu ani na rozum nejde, ale v hloubi srdce si to všecko přece jen trochu ošklivila, neboť ve věcech, které se příčily jejím návykům, byla měšťácky konzervativní.

Ráda poslouchala Lauřiny strávnice, jejich příhody, milostné rejdy a žárlivé projevy, jimiž se vzrušovaly, aniž přitom na okamžik odkládaly vidličku.

Nana se vracela do předměstských putyk, kde kdysi vyhrnovala své první špinavé spodničky, zase viděla temná zákoutí vnějších bulvárů, patníky, na kterých ji muži objímali, když jí bylo patnáct let a otec se po ní sháněl, aby jí naplácal zadek. Obě běhaly, prolézaly tančírny a kavárny celé čtvrti, klouzaly po mokrých schodech samý chrchel a pivní splašek, nebo se zvolna a opatrně, dům od domu, loudaly ulicemi a v domovních vratech postávaly na číhané.

Věděla, jak vlažný vzduch vlhkých nocí a smrduté výpary podezřelých koutů dorážejí na smysly mužů,..

Mívala arci trochu strach, protože ti nejelegantnější byli právě ti nejzvrhlejší.

Stával se její neřestí, neřestí, kterou si platila, potřebou, bez níž se už nemohla obejít, a každá facka byla jako injekce.

..něco dále Bordenave a Fauchery se už halili do stínu. V celé té ohromné prostoře hořela jako nádražní svítilna jediná lampa a ozařovala sotva několik metrů, v jejím svitu nabývaly postavy pohybujících se herců a stíny tančící za jejich zády vzhledu groteskních přízraků.

V celé té ohromné prostoře hořela jako nádražní svítilna jediná lampa a ozařovala sotva několik metrů, v jejím svitu nabývaly postavy pohybujících se herců a stíny tančící za jejich zády vzhledu groteskních přízraků.

..nebyla zradila, kdyby ji byl skutečně miloval. Nemohl už unést..

Nemohl už unést tíhu úzkosti,..

A tato bolestiplná láska ho už zachvátila do té míry, že sotva Labordette začal smlouvat schůzku, vrhl se mu, puzen neodolatelnou silou, do náruči, hned se pak zastyděl, že podlehl návalu citu, tak směšnému u muže jeho postavení. Ale Labordette měl pro všecko porozumění.

Když docházel do druhého patra, přece jen potkal živou bytost: musil překročit velkého zrzavého kocoura, ležel na schodu stočený do klubíčka a s nedovřenýma očima sám jediný hlídal celý dům, ospalý v těch zatuchlých už a tratících se vůních, které ženy každý večer po sobě zanechávaly.

..dýchala čerstvý vzduch a nakláněla se po paní Bronové, slyšela její koště, jak horlivě zametá omšelé dlaždice úzkého, do stínu ponořeného dvorku.

Spatřila hraběte, zavřela okno. Nebylo teplo a zvědavá paní Bronová nemusí všechno slyšet. Oba se na sebe vážně podívali. Když hrabě stál strnulý a s hrdlem jakoby zadrhlým, dala se do smíchu a řekla: „Nu, tak jsi tady, ty moje zvíře jedno!“ Byl tak vzrušen, že stál jako bez duše. Říkal jí madame, je šťasten, že ji zase vidí. Aby jednání zkrátila, byla ještě důvěrnější. „Nebuď jako ze dřeva. Přál sis mě vidět, ne? Tak co bychom se na sebe dívali jako dvě porcelánové figurky… Oba jsme chybili. Co mne se týče, já ti odpouštím!“ A dohodli se, že už o tom nebudou mluvit. Hrabě jen kýval na souhlas hlavou. Byl už klidnější, ale v návalu slov, která se mu hrnula na jazyk, nevěděl, jak začít. Nana neočekávala, že bude tak upjatý, a zahrála komedii.

..peníze mohou mít všecko … A když nechci? … Kašlu na tvé dary. Kdybys mi dával celou Paříž, ne a ne… Podívej se, tady to není zrovna čisté. A vidíš, kdyby se mi tu chtělo s tebou bydlit, líbilo by se mi tady, ale v tvých palácích to stojí za starou bačkoru, když je srdce jinde… Ach peníze! Jdi mi s nimi někam, milánku! Šlapu po nich, plivám na ně!“ A v tváři se jí zračila ošklivost. Pak se naladila citově a dodala melancholicky: „Vím o něčem, co je lepší než peníze… Ach, kdyby mi někdo dal, po čem toužím …“ Pomalu zdvíhal hlavu, v očích mu svitla naděje. „Och, to mi nemúžeš dát,“ pokračovala, „to nezávisí na tobě, proto ti to říkám… To jen tak, že spolu hovoříme… Chtěla bych v té jejich komedii hrát tu počestnou ženu.“..

„To je zvláštní, bohatí lidé si představují, že za peníze mohou mít všecko … A když nechci? … Kašlu na tvé dary. Kdybys mi dával celou Paříž, ne a ne… Podívej se, tady to není zrovna čisté. A vidíš, kdyby se mi tu chtělo s tebou bydlit, líbilo by se mi tady, ale v tvých palácích to stojí za starou bačkoru, když je srdce jinde… Ach peníze! Jdi mi s nimi někam, milánku! Šlapu po nich, plivám na ně!“ A v tváři se jí zračila ošklivost. Pak se naladila citově a dodala melancholicky: „Vím o něčem, co je lepší než peníze… Ach, kdyby mi někdo dal, po čem toužím …“ Pomalu zdvíhal hlavu, v očích mu svitla naděje. „Och, to mi nemúžeš dát,“ pokračovala, „to nezávisí na tobě, proto ti to říkám… To jen tak, že spolu hovoříme… Chtěla bych v té jejich komedii hrát tu počestnou ženu.“..

Hrabě ji sledoval s očima ještě plnýma slz, celý zpitomělý tou komediantskou scénou, která se hodila k jeho bolesti jako pěst na oko.

Muffat hledal, jak jít na ředitele. Když nic nenašel, šel přímo k věci, aby z toho už byl venku. „Nana chce hrát vévodkyni.“ Bordenave sebou trhl: „Prosím vás! To je šílenství!“ Ale ihned se uklidnil vida, jak je hrabě bledý a zničený. „I hrome!“ řekl prostě.

Pochopil, už se nezlobil.

Obyčejně se ve věcech obchodních bez odporu podřizovala manželovi, podepisoval za ni smlouvy s řediteli i milenci, teď však si ho měřila od hlavy až k patě, celá její bytost se bouřila. Našla jediné slovo a švihla mu jím do tváře jako bičem: „Ty babo!“..

Kde není úcta, není ani láska.

I on přijal Naniny podmínky, naprostou nezávislost a důkazy přízně jen v pevně stanovených dnech, jeho vášeň však nebyla tak naivní, aby vyžadoval přísahy.

..a chytajíce náhodné kousky cukru nebo něžnosti, když byla sama a nudila se.

„To ho uklidní, chlapečka, když bude čtvrt hodiny čekat…..

Avšak uprostřed všeho přepychu svého knížecího dvora se Nana k smrti nudila. Mužů jí nechybělo, mohla mít každou minutu v noci jiného, a peníze se válely i v zásuvkách toaletního stolku mezi hřebeny a kartáči, ale to ji už neuspokojovalo, cítila někde nějaké prázdno, nějakou díru, musila zívat. Život jí plynul v naprosté nečinnosti a dni byly zoufale stejné, jeden jako druhý.

A přesto v ní pevně tkvělo prázdno z vědomí toho ničemného nicnedělání,..

Okamžitě ji skličovala samota, ten věrný obraz její vlastní pustoty a nudy. Rázem propadala chmurné náladě,..

..občas přece jen přicházel, když touha po neřesti byla příliš silná,..

..hrdlo mu stahovaly ošklivé myšlenky, tak ošklivé, že se až hanbil v své úzkosti.

Když jednou v noci ležel vedle ní, vyděsil ji hrozným záměrem: až přijde o všecko, zavře se do stáje a dá se i s koňmi zaživa upálit.

Přesto zůstaly u okna, jejich pozornost upoutalo světlo lucerny, které se k ním blížilo, poskakujíc mezi kalužinami ulice. To jakási stará hadrářka slídila ve stružkách po odpadcích. Sametka ji poznala. „Podívej se!“ řekla, „královna Pomaré s proutěnou korunou!“ A zatímco jim poryvy větru vháněly do tváře vlhký prach, vyprávěla své milé příběh o královně Pomaré. Och, byla to kdysi nádherná holka, celá Paříž se klaněla její kráse, a čubka úžasná, a ta troufalost! Mužské vodila jako pejsky na provázku, velcí páni brečeli před jejími dveřmi! Teď se opíjí, ženské ze čtvrti jí dávají absint, aby měly legraci, a kluci na ulici po ní házejí kamením. Zkrátka, byl to hrozný bankrot, královna hopla rovnou do bláta! Nana neúčastně poslouchala. „Dívej se,“ dodala Sametka. Zahvízdala jako mužský. Hadrářka byla právě pod okny, zdvihla hlavu a ukázala se ve žlutavém svitu lucerny. Z balíku hadrů pod roztrhaným šátkem vyhlédla zmodralá a zjizvená tvář, s bezzubým otvorem úst a dvěma planoucími..

To jakási stará hadrářka slídila ve stružkách po odpadcích. Sametka ji poznala. „Podívej se!“ řekla, „královna Pomaré s proutěnou korunou!“ A zatímco jim poryvy větru vháněly do tváře vlhký prach, vyprávěla své milé příběh o královně Pomaré. Och, byla to kdysi nádherná holka, celá Paříž se klaněla její kráse, a čubka úžasná, a ta troufalost! Mužské vodila jako pejsky na provázku, velcí páni brečeli před jejími dveřmi! Teď se opíjí, ženské ze čtvrti jí dávají absint, aby měly legraci, a kluci na ulici po ní házejí kamením. Zkrátka, byl to hrozný bankrot, královna hopla rovnou do bláta! Nana neúčastně poslouchala. „Dívej se,“ dodala Sametka. Zahvízdala jako mužský. Hadrářka byla právě pod okny, zdvihla hlavu a ukázala se ve žlutavém svitu lucerny. Z balíku hadrů pod roztrhaným šátkem vyhlédla zmodralá a zjizvená tvář, s bezzubým otvorem úst a dvěma planoucími skvrnami očí. A Naně, tváří v tvář tomu hroznému obrazu stáří bývalé děvky, která propila život,..

Nikdy necítila tak mocně sílu svého pohlaví.

„Přestaňte už, milý pane,“ řekla nakonec Nana. „Vypadáme jako nějací kejklíři.“ Ale líbilo se jí to, hrozně se bavila.

Budešli mě otravovat takovými pitomostmi, nechám tě tu stát!“ Neměl v povaze ani ve zvyku užívat takového tónu. Nana byla spíše užaslá než uražená. Sám se zastyděl, a když ho chladně požádala, aby byl zdvořilejší, omluvil se. Už nějakou dobu často náhle měnil náladu. V galantních a světáckých kruzích Paříže kdekdo věděl, že toho dne sází všechno na jednu kartu. Jestliže jeho koně nezvítězí, jestliže jejich porážka dokonce pohltí i všechny ty značné částky na ně vsazené, bude to krach, zhroucení, umělé lešení jeho úvěru a skvělý líc jeho zdola nahlodaného života, celá ta stavba postavená na písku rozmařilosti a nad propastí dluhů se s rachotem zřítí a ve svých troskách pohřbí poslední jeho naděje. A Nana, to každý dobře ví právě tak jako on, je polykačkou mužů, přišla poslední k jeho otřesenému majetku, zhltla, kde co ještě bylo, a dorazila ho. Vyprávěly se celé zkazky o jejích šílených rozmarech, zlato jen lítalo oknem, jel s ní do Baden-Badenu a nenechala mu ani na zaplacení hotelu, jednou večer hodila v opilosti do rozpáleného krbu hrst diamantů: chtěla vědět, zdali hoří jako uhlí.

Dnes sázel všechno na jednu kartu, špinavé a hovadské perverzní choutky v něm zabily i sílu, kterou dosud čerpal ze svého skepticismu.

Všichni žokejové jí připadali jako kreténi, patrně je ani nenechají dorůst, říkala. Tenhle, asi čtyřicátník, vypadal jako staré vyschlé dítě, jeho dlouhá hubená tvář, tvrdá a jako odumřelá, byla samá vráska. Tělo měl tak sukovité a zakrslé, že na něm modrá kazajka s bílými rukávy visela jako na dřevěném panáku.

..a dívala se po ostatních ženách, jaké dělají obličeje.

Kdyby mi byl řekl: „Jsem na mizině“, byla bych mu řekla: „Dobrá, rozejděme se“. A nemuselo to dojít tak daleko.“ „Jistě,“ řekla teta vážně. „Když si mužský postaví hlavu, vždycky to s ním špatně dopadne!“..

Po nějakou dobu byl zase obětí náboženských citů, přepadaly ho krize víry, tak prudké a vysilující, že po nich zůstával polomrtvý. V prstech mu praskalo, jak je svíral, a ustavičně opakoval jen „Můj Bože… můj Bože… můj Bože…“ V těchto slovech byla všecka jeho bezmocnost, všechen jeho hřích: věděl jistě, že bude zatracen, a přece neměl sílu odporovat mu.

„Miláčku,“ namítla, „když se člověk v takovém pádu nepomstí ihned, nepomstí se nikdy.“ Zarazil se a slova mu uvízla v hrdle.

Dvakrát si Muffat dovolil dotazy v tom směru, ale hraběnka se na něj podívala a usmála tak podivně, že se už raději dál neptal: bál se, aby odpověď nebyla příliš jasná.

..a ukazovali si markýze de Chouard, jehož vysoká postava osamoceně čněla nad nahými rameny kolem něho. Jeho bledá a přísná tvář pod řídkým věnečkem bílých vlasů byla vtělením hrdé důstojnosti. Život hraběte Muffata v něm budil takové pohoršení, že se ho veřejně zřekl a prohlašoval, že do paláce v Miromesnilově ulici už nevkročí. Přišel jen na naléhání své vnučky, jejíž sňatek ostatně neschvaloval, rozhořčenými slovy vytýkal vedoucím třídám, že se zneucťují hanebnými kompromisy s novodobou prostopášností a kopou si tak půdu pod nohama.

Církev svatá zavírá oči nad nejednou slabostí, dbá-li se pravidel slušnosti.

„Tady dámy jsou příliš přísné. Život není lehká procházka… Chceme-li sami dojít odpuštění, musíme mnoho odpouštět druhým, není-liž pravda, milý příteli?“..

..se na něj dívala udivenýma očima tiché holčičky a vrhala přitom kradmé pohledy na otce a matku.

Prasklina se šířila a postupovala, prolézala celým domem a oznamovala blízké zhroucení. U předměstských opilců konči rodinný rozvrat černou bídou, ve spíži není kousek chleba, démon alkoholu vynáší z domu poslední kus nábytku. Tady však odzváněl starobylému rodu a zániku jeho naráz získaného a naráz vzplanutého bohatství valčík, a neviditelná Nana se svými povolnými údy se vznášela nad tímto plesem, rozkládala celou tu společnost, prostupovala ji pachem své říjnosti, vlnící se v horkém vzduchu a nesené uličnickým rytmem hudby.

Denní žár nadouval záclony v oknech, z ulice doléhaly dětské hlasy.

„Jdi dál,“ šeptala zmateně hraběti, „všecko ti vysvětlím.“ Pobuřovalo ji, že se dala tak nachytat.

..a bral na sebe muka takového soužití jen ze zbabělé potřeby mít ji, představa, že by musil žít bez ní, byla mu nesnesitelná.

Její dům jako by stál nad propastí a v ní mizeli mužové se vším všudy, se svými majetky, těly i jmény, ani se po nich nezaprášilo.

..nic nechybělo, aby se uspíšil pád domu, na němž hlodalo tolik žravých úst.

Nic jí nezůstávalo v rukou celé: všechno se v jejích malých bílých prstech rozbíjelo, všechno vadlo, všechno se špinilo.

Kdyby bratr bydlil v domě, šel by a nožem by ho zabil. Když přišel den, chtěl všecko rozumně uvážit. Zemřít musí on sám, až pojede kolem autobus, vrhne se z okna. Ale v deset hodin odešel z domu, běhal po Paříži, toulal se po mostech a v poslední chvíli pocítil v sobě nepřemožitelnou touhu ještě uvidět Nanu. Třeba ho spasí jediným slovem.

Zemřít musí on sám, až pojede kolem autobus, vrhne se z okna. Ale v deset hodin odešel z domu, běhal po Paříži, toulal se po mostech a v poslední chvíli pocítil v sobě nepřemožitelnou touhu ještě uvidět Nanu. Třeba ho spasí jediným slovem.

..myšlence, že má ještě jedno srdce, které pro ni bije. Ale Jiřího pokoj byl prázdný. Domovník jí řekl, že pan Jiří brzy ráno odešel. Synův pokoj věstil další neštěstí, postel s rozhryzanými povlaky vydávala svědectví o záchvatu smrtelné úzkosti, překocená židle mezi kusy oděvu byla jako mrtvola. Jiří je jistě u té ženy. A paní Hugonová vyšla ven, oči suché, krok pevný. Chce zpět své syny, jde si pro..

Synův pokoj věstil další neštěstí, postel s rozhryzanými povlaky vydávala svědectví o záchvatu smrtelné úzkosti, překocená židle mezi kusy oděvu byla jako mrtvola. Jiří je jistě u té ženy. A paní Hugonová vyšla ven, oči suché, krok pevný. Chce zpět své syny, jde si pro..

Ale Jiřího pokoj byl prázdný. Domovník jí řekl, že pan Jiří brzy ráno odešel. Synův pokoj věstil další neštěstí, postel s rozhryzanými povlaky vydávala svědectví o záchvatu smrtelné úzkosti, překocená židle mezi kusy oděvu byla jako mrtvola. Jiří je jistě u té ženy. A paní Hugonová vyšla ven, oči suché, krok pevný. Chce zpět své syny, jde si pro ně.

..všichni madame svlékali, škubali, protřepávali, vyzrazovali, kde co o ní věděli, se zuřivostí zahálčivého služebnictva, které se má jako prase v žitě.

Labordette ze zásady, která se mu vyplácela, nikdy nepůjčoval peníze ženám. Měl po ruce stále stejnou odpověď! „Nikoli, dceruško, jsem teď na suchu…..

Celou svou bytostí se dával v bezmezné něze a smyslném zbožnění, které prostoupily jeho hříšné žádosti.

Ještě když jel ve fiakru do Richelieuovy ulice, přísahal si, že se k té ženě už nevrátí. Nebe samo ho varuje, Filipovo i Jiřího neštěstí bylo jak předzvěst jeho vlastní záhuby.

..jehož půvabné mládí ho stále plnilo zoufalstvím. Jeho vášeň se nyní vystupňovala do jakési výlučnosti, byla to vášeň zralého muže, který neměl mládí.

Jeho vášeň se nyní vystupňovala do jakési výlučnosti, byla to vášeň zralého muže, který neměl mládí.

..perverzní choutky jejího utrmáceného těla ji stále hnaly k nepochopitelným náklonnostem.

Nikdy necítil bolestněji bídu své lásky, teprve si uvědomil, jak hluboko zapadlo jeho vážné srdce do měkkotin lascivnosti. Byla to jeho poslední vzpoura, dal si říci a od té doby trpně přihlížel defilé přátel a všech mužů, kteří žili v intimním ovzduší domu.

Když vcházel do Naniny ložnice, jen na chvíli otvíral okna, aby vyvětral pach těch druhých, výpary všech těch blondýnů a brunetů, dusivý kouř silných doutníků. Nanina ložnice se stávala křižovatkou,..

..a tělo ochromuje ničivá žádost požitku.

..a za dlouhé hodiny pekelných vizí a věčných muk mu dávala vteřinky ostrých křečovitých slastí. Bylo to stejné blekotání, stejné modlitby a stejné zoufalství, především stejné ponížení prokletého stvoření, zmítajícího se v blátivém mazu svého původu. Jeho mužské touhy a duchovní potřeby se mísily a klíčily z temných propastí jeho bytosti jako jediný výhonek na kmeni jeho života. Poddával se mocnému tlaku lásky a víry, té dvojí páce, která hýbe světem. Marně volal na pomoc rozum, jakmile vstoupil do Naniny ložnice, jako by na něj padlo šílenství..

..byzantsky bohatý oltář, hodný všemohoucnosti jejího pohlaví,..

..prokletí bytosti zavalené bahnem svého původu. V temných koutech kostelů, s koleny zledovělými klečením na dlažbě znovu nalézal své bývalé slasti, křečovité záškuby ve svalech a sladkohořké otřesy mysli, jimiž jako dříve ukájel temné potřeby své duše.

V temných koutech kostelů, s koleny zledovělými klečením na dlažbě znovu nalézal své bývalé slasti, křečovité záškuby ve svalech a sladkohořké otřesy mysli, jimiž jako dříve ukájel temné potřeby své duše.

Teď, když byla obestřena záhadným kouzlem jmění nabytého u barbarů, mluvilo se o ní vážně a s úctou.

„A co rozkoše s ní vzalo za své!“ řekl Mignon zadumaně jako člověk, který nerad vidí, když přicházejí nazmar užitečné a dobré věci.

„Takových, jako je on, je na světě dvanáct do tuctu,“ prohlásila Luiza Violainová vážně.

Nana zůstala sama, tvář ve světle svíčky civěla do vzduchu. Žvaneček mršiny, hromádka vlhkého mazu a krve, lopatka zkaženého masa, vržená na podušku.

Slečna Valtesse bývala přítelkyní mnoha umělců a Zolu k ní přivedl malíř Guillemet.

..ukáže pravdivě skutečnost, byi byla sebedrsnější. Zola se domnívá, že spisovatel nemá právo očerňovat libovolně lidský úděl, ale domnívá se, že morálka může vzejít z reálného faktu, byť byl sebetrpčí,..

-> Zola se domnívá, že spisovatel nemá právo očerňovat libovolně lidský úděl, ale domnívá se, že morálka může vzejít z reálného faktu, byť byl sebetrpčí, a že lék se velmi často nacházívá v těsné blízkostí choroby.

<2017-2018>