Světlana Alexijevičová

Běloruská novinářka a spisovatelka, laureátka Nobelovy ceny za literaturu 2015.

Modlitba za Černobyl [62]

..ale pocity, city lidí, kteří se setkali s neznámem.

Aby člověk cosi pochopil, musí překročit hranice sebe sama.

Seli jsme a orali. To byly jeho oblíbené práce…..

V noci se mi zdá, že na mě volal ve snu: Ljusjo, Ljusenko!… Když zemřel, nikdy mě už nevolal. Ani jednou… (Pláče.) Ráno..

Milovala jsem ho! Ještě jsem netušila, jak moc jsem ho milovala! Sotva jsme se vzali… Jdeme po ulici. Chytí mě za ruce a točí se se mnou. A líbá mě, líbá. Kolemjdoucí se usmívají…..

Slíbil jsem, že ti ukážu Moskvu. A taky jsem ti slíbil, že o svátcích ti budu celý život dávat květiny…..

Když všichni zemřeli, pustili se do opravy nemocnice… Zdi seškrábali, vytrhali parkety a odnesli… Truhláři.

Den před výbuchem jsme se společně fotografovali u nás v ubytovně. Naši mužové jsou tam krásní! Veselí! Poslední den našeho někdejšího života… Jak jsme šťastní!

Dívám se na ně a myslím si, že štěstí je tak prosté.

Na hrobě není napsáno: Nataša Ignatěnková… Je tam pouze jeho jméno. Vždyť nebyla ani pokřtěná, neměla jméno, neměla nic… Jenom duši. Duši jsem tam pochovala…..

Sním… Jdeme spolu a on jde bos… – Proč jsi vždycky neobutý? – Ale protože nic nemám… Zašla jsem do kostela… Kněz mě poučil: Musíš koupit velké boty a položit je někomu do rakve. A napiš lísteček, že jsou jeho… To jsem také udělala… Přijela jsem do Moskvy a hned jsem zašla na hřbitov. V Moskvě jsem mu blíž… Leží tam, na Mitinském hřbitově… Vykládám knězi, oč jde, že musím předat střevíce. Ptá se mě: Víš, jak se to má udělat? Vysvětlil mi to. Právě pohřbívali starého dědouška. Přistupuju k rakvi a pokládám tam botky. – A psaníčko jsi napsala? – Ano, napsala, ale neuvedla jsem, na kterém hřbitově leží… – Tam jsou všichni v jednom světě. Najdou ho…..

Takhle žiju… V reálném a nereálném světě zároveň… Nevím, kde je mi líp…..

Nesl sestřičce květiny, a zastavilo se mu srdce. Umírají, ale nikdo je pořádně nevyslechl.

Pamatujete se – u Tolstého. Pier Bezuchov je po válce tak otřesen, že se mu zdá, že on i celý svět se změnili, navždycky. Ale uplyne nějaká doba, a on si říká: Budu stejně nadávat kočímu, stejně tak budu pořád hudrat… Proč tedy lidé vzpomínají? Aby obnovili pravdu?

Viděl jsem, jak se žena zabíjela. V křoví u řeky. Vzala cihlu a bila se do hlavy. Byla těhotná s policajtem, kterého celá vesnice nenáviděla.

..země není prach, ale těžká hlína.

Jaksi se mi to zdálo stejné, totožné… Zrození a smrt…..

Pamatuju se z dětství, jak to v domě páchne, když vyklešťují kance…..

Ještě se pamatuju, jak nás, malé děti a ženy, brali s sebou do lázně. Všem ženám, včetně mé matky, poklesly dělohy (už jsme to chápali), přivazovaly si je hadříky. To jsem viděl… Dělohy jim klesaly po těžké práci. Muži nebyli, hynuli na frontě nebo u partyzánů, ani koně nebyli, ženy tahaly pluhy samy. Oraly své zahrádky a kolchozní pole. Když jsem vyrostl a sblížil se s ženou, vzpomínal jsem na to… Na to, co jsem viděl v lázni…..

Rozpadám se… Minulost už mě nechrání… Nejsou v ní odpovědi…..

Podívejte se z okna, přiletěla straka. Já je nevyháním, třebaže straky z chlíva odnášejí vajíčka. Nikoho neodháním! Včera sem přiběhl zajíc…..

Kdybych umřela, aspoň bych si odpočinula. Kdopak ví, co se tam bude dít s duší, ale tělo bude mít pokoj. Mám dcery i syny… Všichni jsou ve městě…..

Mám ráda Ludmilu Zykinovou, ale ona teď nějak málo zpívá. Zřejmě zestárla jako já… Můj hospodář měl průpovídku… Říkával: Konec bálu, housle patří do futrálu!

Naše dveře… Náš talisman! Rodinná relikvie. Na těch dveřích ležel můj otec. Nevím, podle jakého zvyku, nedělá se to tak všude, ale u nás, řekla mi matka, se musí nebožtík položit na dveře jeho domu. Tam leží, dokud nepřivezou rakev. Seděl jsem u otce celou noc, ležel na těch dveřích…..

Nikdo neví, jaké je to na onom světě. Tady je to lepší… Všechno je bližší. Jak říkávala má matka: Vyparádíš se, veselíš se a hejříš si polibosti. Půjdeme do kostela, pomodlíme se.

Země je tu po libosti. Obdělej si třebas sto hektarů. A vláda žádná. Nikdo tady člověku nehází klacky pod nohy. Ani panstvo, nikdo…..

Mám sedm dětí. Všechny žijí ve městě. Jsem tu sama. Když se mi zasteskne, sednu si pod jejich fotografiemi a povídám si s nimi. Jsem věčněvěků sama.

Jednou jsem potkala vlka: on zůstal stát, já taky. Dívali jsme se jeden na druhého. Odskočil stranou… a mazal pryč… Mně hrůzou vstaly vlasy na hlavě.

Černobyl… To byla válka nad všechny války. Člověk se nemůže nikde zachránit. Ani na zemi ani ve vodě ani v nebi.

Rádio najednou odpojili. Žádné novinky se nedovídáme, zato žijeme klidněji. Nerozčilujeme se.

Ukrajinka prodává na trhu nádherná velká jablka. A láká: Kupujte jablíčka! Jsou černobylská! Někdo jí radí: Teta, nepřiznávejte, že jsou černobylská. Nikdo je nekoupí… Ale neříkejte! Kupují je. Někdo je potřebuje pro tchyni, jiný pro vedoucího!

Na jaře tu běhala vzteklá liška, když má vzteklinu, je mírňoučká. Nesnese pohled na vodu. Postav na dvoře vědro vody, a můžeš být bez obav! Liška zmizí.

Když začala válka, nebyly ten rok ani houby ani lesní plody. Věříte? Sama země vycítila tu hrůzu. Jedenačtyřicátý rok…..

Přiletěl čáp… Vylezl brouk. To všechno mi dělá radost.

Rakev se nese potichu… Opatrně… Nesmí se zavadit o dveře nebo postel, do ničeho vrazit a bouchnout. Jinak je na krku neštěstí, další nebožtík je na cestě.

První strach jsme pocítili… Ráno jsme v zelinářské zahradě nacházeli udušené krtky. Kdo je udusil? Obyčejně nevylézají na světlo boží. Něco je vyhnalo. Pokřižuju se.

A za války jsme trhali kopřivy a lebedu… Hladem jsme opuchli, ale neumřeli jsme…..

Jenom nám dejte adresu, kde žije a trápí se, zajedem za ní a odvezeme ji zpátky. Aby neumřela steskem… Pokloním se vám až k nohám. Nevinná duše trpí v cizím světě…..

Počkejte… Chci, abyste věděla… Nebojím se Boha… Bojím se člověka…..

Ukázali jim naši ulici, dovedli je až k našemu domku. Nemohli se z toho vzpamatovat, protože tam jsme odvykli normálnímu, obyčejnému životu. Ráno si zašli do potravinářství, uviděli máslo a smetanu, a ještě tam, v obchodě, jak nám sami vyprávěli, koupili pět lahví smetany a hned je vypili. Lidi se na ně dívali jako na blázny… Ale oni neviděli smetanu ani máslo dva roky. Tam se nedá koupit ani chleba. Tam je válka… To se nedá vysvětlit člověku, který neviděl dnešní válku… Tam mi zmrtvěla duše… Koho bych tam porodila s mrtvou duší?

V Dušanbe jsem pracovala jako náměstkyně přednosty nádraží, existoval ještě jeden náměstek, Tadžik. Naše děti vyrůstaly a učily se společně, sedávali jsme za jedním svátečním stolem. Nový rok, První máj… Společně jsme pili víno, jedli pilav. Oslovovali mě sestro. Sestřičko. Jsi má ruská sestra. A najednou on přijde, seděli jsme v jedné kanceláři, zastaví se u mého stolu a křičí: Kdy konečně odtáhneš do svého Ruska? Tohle je naše zem! V té chvíli jsem si myslela, že to můj rozum nevydrží. Přiskočila jsem k němu: Odkud je ta bunda, co máš na sobě? Z Leningradu, odpověděl překvapen. Sundej ruskou bundu, ty hajzle! – stahuju z něj bundu… A odkud máš čepici?… Chvástal se, že mu ji poslali ze Sibiře… Sundej tu čepici, hajzle. Dej sem košili! A kalhoty! Šili je v moskevské továrně! Jsou taky ruské!

(Zpočátku mlčí. Potom dlouho pláče.) Je něco strašlivějšího než člověk? (Opět umlká.)..

Už když jsem tady šla po ulici, ohlížela jsem se každou chvíli, zdálo se mi, že mi jde někdo za zády a čeká na svou příležitost. Neuplynul den, abych nemyslela na smrt… Vždycky jsem vycházela z domu v čistém, ve vyžehlené blůzce, sukni, v čistém prádle. Co kdyby mě zabili.

Život uplynul… A na druhý už nemám dost sil…..

Už za Gorbačova byla ve městě Oš divoká bitka… Kirgizové s Uzbeky… Pak se to nějak uklidnilo…..

Kdysi jsem byla šťastná. Všechny mé děti se narodily z lásky…..

Ano… Je mi jedno, jestli budu žít nebo ne. Život člověka je jako tráva, rozkvétá, usychá a pak se hází do ohně.

Čítal jsem si v knížkách… Otce Sergeje Bulgakova… "Bůh stvořil jistotně svět, takže svět nemůže být úplně k ničemu", je zapotřebí "statečně a až do konce přetrpět historii". Ano… A u jiného zase, na jméno už si nepamatuju… Pamatuju si jenom myšlenku: "Zlo přece není substance, ale nepřítomnost dobra, podobně jako mrak není nic jiného než nepřítomnost světla."

Jedině člověk stojí na zemi a rukama a hlavou se vzpíná k nebi. K modlitbě. K Bohu… Stařenka se v kostele modlí: Všem se dostane podle našich hříchů… Ale ani vědec ani inženýr ani voják se k tomu neznají. Myslí si: Nemám se za co kát. Proč bych se měl kát?

Nejstrašnější je… Ta krása kolem!…..

Přijel jsem domů. Šel jsem na taneční zábavu. Zalíbila se mi jedna dívka: Pojď, seznámíme se. Proč? Tys teď černobylský. Mít s tebou dítě by bylo o strach!

Modlitba likvidátorova: Hospodine, jestlis to tak zařídil, že nemůžu, zařiď i to, abych nechtěl…..

Tam se člověk rázem ocitl ve fantastičnu, kde konec světa a doba kamenná byly spojeny v jedno. A ve mně to všechno bylo ještě zostřeno… Obnaženo…..

Každý den dováželi noviny. Četl jsem jenom titulky. "Černobyl je městem hrdinství." "Reaktor byl poražen" a "Život jde dál". Byli tam političtí pracovníci, konaly se politické besedy. Říkali nám, že musíme zvítězit. Nad kým? Nad atomem? Fyzikou? Kosmem? Vítězství u nás neznamená událost, ale proces. Život je boj. Překonávání.

Namítnete: To je sovětské pohanství. Přinášení obětí. Jde ale o to, že kdyby mi dali tenkrát do ruky prapor, lezl bych tam taky.

Slyšela jste někdy o hirošimských hibakusi…? To byli ti, kdo přežili Hirošimu… Mohou se ženit jen mezi sebou. U nás se o tom nepíše. Ale my jsme… černobylští hibakusi.

Ale filmovým materiálem jsme šetřili jako střelivem, protože sem měl přijet první tajemník ÚV Sljunikov. Na kterém místě se objeví, o tom se mlčelo, ale my se dovtípili. Včera jsme například jeli po silnici a za námi se zdvíhaly sloupce prachu. Ale dnes cestu asfaltují, a jak – ve dvou až třech vrstvách. Nu, bylo hned jasné, kde je vysoký mocipán očekáván! Potom jsem ty papaláše filmoval, kráčeli rovnou za nosem po čerstvém asfaltu.

V dětství… Sousedka, bývalá partyzánka, vyprávěla, jak se za války její oddíl probíjel z obklíčení. Měla na rukou malé děťátko, měsíční, šli po bažině, kolem nich nepřítel… Dítě plakalo… To je mohlo vyzradit, vydali by nepříteli celý oddíl. Tak ona dítě udusila. Mluvila o tom s odstupem, jako by to udělala nikoli ona, ale nějaká jiná žena, a jako by dítě bylo cizí. Proč si na to vzpomněla, už nevím. Pamatuju se přesně na něco jiného, na svou hrůzu.

Smutná a směšná historie. Vytěsnil jsem ji na okraj vědomí…..

V Černobylu jsem poznal a pocítil něco, o čem se nechce hovořit. Například to, že všechny naše humanistické představy jsou relativní… V extrémních situacích je člověk úplně jiný než člověk, o němž se píší knihy. Takového člověka, jaký je vylíčen v knihách, jsem nenašel. Nepotkal. Všechno je jinak. Člověk není hrdina. My všichni jsme prodavači apokalypsy. Velcí i malí.

Najděte mi fantastický román o Černobylu… Neexistuje! Realita je fantastičtější!

Lidem stačí vodka a salám – to je jejich základní vztah k národu.

Ať člověk mluví o Černobylu s kýmkoli, každého láká filozofování.

Dnes ráno jsem si ještě nestačil svléknout plášť, otevřou se dveře a žena hned od prahu vzlyká, nevzlyká, ale křičí: Vezměte si jeho medaili a pochvalné listy. Vezměte si všechny výhody! Dejte mi muže!… Křičela dlouho. Zanechala tu jeho medaili i pochvalné listy. Budou tedy ležet v muzeu, pod sklem… Budou se na ně dívat lidé… Ale její křik, ten její křik neslyšel nikdo kromě mne. Až budu tyhle dokumenty ukládat, vzpomenu si na to.

Člověk, který se vydá v oběť, se necítí jako jedinečná, neopakovatelná osobnost, jaká už se nikdy nevyskytne. Je to touha po roli. Dříve byl člověkem bez textu, statistou. Neměl žádný syžet, sloužil jako pozadí. A najednou se stal hlavní jednající osobou. Touha najít smysl.

Můj otec, když jsem po skončení školy chtěl jít na občanskou vysokou školu, byl otřesen: Já jsem aktivní voják, a ty budeš nosit žaket? Je potřeba bránit vlast!… Několik měsíců se mnou nemluvil, dokud jsem nepodal přihlášku do vojenského učiliště. Otec byl účastníkem války, už zemřel.

Přijdu domů… Po tom všem… Žena mě vyslechne. A potom tiše povídá: Miluju tě, ale syna ti nedám. Ani Černobylu ani Čečně… Nikomu!… Už se v ní usídlil tenhle strach…..

Cožpak takhle páchne atomová válka, myslela jsem si. Válka, kterou jsem pamatovala, byla cítit kouřem…..

Říká se, že stařenám se v prsou objevilo mléko jako rodičkám. Má to medicínský termín, relaktace. Co to znamená pro rolníky? Konec světa. Boží trest. Stalo se to babce, která žila osaměle. Bez muže. Bez dětí. Pomátla se… Chodí po vsi a chová cosi na rukách. Hajej, dadej…..

Syn chodil do čtvrté třídy, a tak se stalo, že on jediný byl v té třídě Černobylec. Báli se ho všichni a říkali mu světélkovač. Vyděsilo mě, že mu tak brzy skončilo dětství…..

Monolog o tom, jak je snadné stát se zemí..

Potká nás negramotný dědula: Synci, vykašlete se na hloupou práci. Posaďte se za stůl. Poobědvejte s námi…..

Někde mám v deníku zapsáno, co jsem tam pochopil… V prvních dnech… Pochopil jsem, jak snadno se člověk stane zemí… Ivan Nikolajevič Zmychov, inženýr chemie..

První cesta do zóny: v lese je zamoření pět až šestkrát vyšší než v polích a na cestách.

Na lavičce před domem sedí mladá žena a kojí dítě… Mléko s ceziem… Černobylská madona…..

Nevzpomínám si, že by někdo z našich spolupracovníků odmítl odjet do zóny. Ne proto, že se bál položit stranickou legitimaci, ale protože věřil. Především víra, že žijeme krásně a spravedlivě a člověk že je u nás nade vším, je mírou všech věcí. Krach téhle víry způsobil infarkty, končilo to i sebevraždou. Kulkou do srdce, jako akademik Legasov… Protože když ztratíš víru, zůstaneš bez víry, už nejsi účastníkem, ale spoluviníkem, jenž se nemá čím ospravedlnit. Tak tomu rozumím já.

Monolog o tom, že strašlivé věci se dějí v životě nenápadně a přirozeně..

..přestože vědí, že hrách, stejně jako všechny bobovité rostliny, vstřebává nejvíc radiace.

Potkali jsme babičku: Chlapci, dá se pít mléko od vlastní krávy? Upřeli jsme oči do země, máme rozkaz sbírat materiál, a s obyvatelstvem se moc nestýkat. První se vzpamatoval praporčík: Babi, a kolik je vám let? Už přes osmdesát, možná i víc. Dokumenty mi shořely za války. V tom případě pijte mléko po libosti.

To je osud Ruska, postupovat vpřed ve dvou kulturách. Mezi atomem a lopatou.

Koneckonců jsme byli vychováni ve zvláštním sovětském pohanství: člověk je vševládce, vrchol stvoření. A jeho právem je dělat se světem, co se mu zlíbí. Mičurinská formule: "Nemůžeme od přírody očekávat milosti, naším úkolem je vzít si je." Pokus vštípit lidem ty kvality, ty vlastnosti, které nemá. To je psychologie násilníka. Výzva dějinám, výzva přírodě. Teď najednou všichni začali mluvit o Bohu.

Jestliže celý náš život je jako škrtnutí sirkou…..

Nesnáším vzpomínání! Nesnáším! (Opět se dává do křiku.) Kdysi… Kdysi jsem záviděla hrdinům. Těm, kdo se zúčastnili velkých událostí, kdo prožívali převraty, přelomové situace. Tak jsme se tehdy vyjadřovali, tak jsme zpívali. Písně byly nádherné. Snila jsem! Vyhledávala jsem zkoušky! Litovala jsem, že jsem se nenarodila v sedmnáctém nebo jednačtyřicátém roce… Teď uvažuju jinak: nechci být historií, žít v historické době. Můj malý život se stává okamžitě bezbranným. Velké události ho nenápadně likvidují. Bez rozmyšlení.

Cosi pochopil… Něco tam o životě pochopil, co dřív nechápal. Začal užívat jakýchsi jiných slov.

..někdy si myslím, že Černobyl mě zachránil, přiměl mě uvažovat. Má duše je vnímavá…..

V knize Alesa Adamoviče… V jeho rozhovoru s Andrejem Sacharovem o atomové bombě: Víte, jak nádherně voní ozon po jaderném výbuchu? – ptal se akademik, otec vodíkové bomby. V těch slovech zní romantika.

Film o sovětských atomových vědcích Devět dní jednoho roku viděla celá země.

Znečištěná je nejen naše země, ale i naše svědomí. A rovněž na mnoho let.

Sama jsem se za ty roky změnila víc, než za celý svůj předešlý život – čtyřicet let. Hodně jsem o tom přemýšlela.

Pamatuju se, jak jsme diskutovali o osudech ruské kultury a o tíhnutí k tragičnosti. Beze stínu smrti se nedá nic pochopit.

Jsme metafyzikové… Nežijeme na zemi, ale ve snách, v debatách.

Má dcerka mi nedávno řekla: Mami, jestli porodím mrzáčka, budu ho přesto milovat… Jen si to představte! Chodí do desáté třídy, a už má takovéhle myšlenky.

Já to prožila v prvních dnech. Popadla jsem dcerku a hnala se do Minska, k sestře. Má vlastní sestra nás nepustila do domu, protože měla malé dítě a kojila ho. Umíte si to představit? Noc jsme strávily na nádraží. Hlavou mi táhly šílené myšlenky. Kam se podějeme.

V pionýrském táboře, kde se má dcerka jeden rok rekreovala, se jí báli dotknout: Černobylský ježek. Světluška. Ve tmě svítí. Večer si ji pozvali na dvorek, aby se přesvědčily, zda svítí, nebo ne…..

Včera jsem jela trolejbusem. Chlapec neuvolnil místo starci. Ten mu domlouvá: Až budeš starý, taky ti nikdo neuvolní místo. Já nikdy starý nebudu, odbude ho chlapec. Proč? Všichni brzy zemřeme.

Nikdy si nepamatuji událost vcelku, ale v detailech, gestech…..

Ze zóny mi přivezli příběh. Současnou pohádku. Zůstali ve vesnici stařík se stařenkou. V zimě stařík umřel. Stařenka ho sama pochovala. Celý týden kopala hrob na hřbitově. Pak ho zachumlala do teplého kožichu, aby nemrzl, položila na dětské sáňky a vezla. Celou cestu spolu vzpomínali na svůj život…..

Komu je zapotřebí taková pravda? Když do Konventu vtrhly davy a žádaly Robespierrovu smrt, cožpak byly v právu? Podřídit se davu, stát se davem…..

Ano, obhajuju! Obhajuju sovětskou vládu. Naši moc. Lidovou! Za sovětské moci jsme byli silní, všichni před námi měli strach. Díval se na nás celý svět. Někdo se třásl strachy, jiný nám záviděl, kurva! A co je teď? Nynčko? V demokracii… Vyvážejí k nám Snickers a žluklý margarín, vymodlené džínsy jako k domorodcům, kteří nedávno slezli se stromu. Z palmy. Člověk se hanbí za vlastní stát! Přijedou si, a basta. Jaká jsme byli velmoc! Dokud se neprodral k moci Gorbi… Čert všemi mastmi mazaný! Gorbi…..

Ten dubnový teplý déšť… Sedm let na ten déšť vzpomínám. Kapky padaly jako rtuť. Říká se, že radiace je bezbarvá? Ale louže byly zelené nebo světležluté. Sousedka mi pošeptala, že rádio Svobodná Evropa hlásilo, že došlo k havárii v černobylské atomové elektrárně. Nepřikládala jsem tomu žádný význam.

Já jim neodpustím nikdy… Nikdy!!! Jen kvůli té jedné holčičce… Tančila v nemocnici… Svůj taneček… Mohlo jí být asi devět roků. Tančila tak krásně… Po dvou měsících zatelefonovala její máma: Oleňka umírá!… A já nenašla sílu zajít ten den do nemocnice. A potom už bylo pozdě. Oleňka měla mladší sestřičku. Probudila se ráno a povídá: Maminko, já jsem ve snu viděla, jak přiletěli dva andělé a naši Oleňku odnesli. Řekli, že Oleňce tam bude dobře. Nic ji nebude bolet. Maminko, naši Oleňku odnesli dva andělé… Nedokážu nikomu odpustit.

U nás žije buď muž s puškou nebo s křížem. V průběhu celých dějin… Jiný člověk se nevyskytoval… Zatím ne…..

Pozoruji, jak se proměňují i samy babky, z některých se prostě staly filmové hvězdy. Už mají naučené monology a zaslzí na těch správných místech. Když přijeli cizinci poprvé, mlčely, jenom plakaly. Teď už se naučily mluvit: Neměli byste pro děti žvýkačku?… Nebo krabici s přebytečnými šatičkami… A to hned vedle hluboké filozofie, vedle toho, že tu mají své vztahy se smrtí, s časem… A neopouštějí své chalupy, své domácí hřbitovy, kvůli německé čokoládě... Kvůli žvanci...

Potom se poklonila domu. Poklonila se chlévu. Obešla a poklonila se každé jablůňce…..

Otec vzpomínal a vzpomínal. Když se naposledy vrátil z nemocnice, říkal: Jestli zůstanu živ, už žádná chemie, žádná fyzika. Odejdu z fabriky… Budu obyčejným pastevcem…..

Měl jsem kamaráda. Jmenoval se Andrej. Udělali mu dvě operace a poslali ho domů. Za půl roku ho čekala třetí operace… Oběsil se na svém pásku… V prázdné třídě, když všichni odešli na hodinu tělocviku. Lékaři mu zakázali běhat a skákat… Julja, Káťa, Vadim, Oksana, Oleg… Teď Andrej… Zemřeme a stane se z nás věda, říkával Andrej… Zemřeme a všichni na nás zapomenou, tak uvažovala Káťa… Zemřeme, plakala Julja. Pro mě je teď nebe živé, když se na ně dívám… Oni jsou tam…..

Nedávno jsem byla nesmírně šťastná. Proč? Zapomněla jsem…..

Znala jsem celé jeho tělo nazpaměť, celé jsem ho líbala. Někdy se mi dokonce zdálo, že jsem jakousi součástí jeho těla, tak jsme byli nerozluční. Bez něj se mi velice stýskalo, fyzicky jsem trpěla. Když jsme se rozloučili, ztrácela jsem na určitou dobu orientaci – kde jsem, v jaké ulici, kolik je hodin…..

Narodila jsem se pro lásku… Ve škole děvčata snila o tom, která se dostane na vysokou, některá chtěla na komsomolskou stavbu, ale já se chtěla vdát. Milovat tak silně jako Nataša Rostovová. Jenom milovat. Ale nikomu jsem se s tím nemohla svěřit, protože v té době, to musíte pamatovat, bylo správné snít jedině o komsomolské stavbě.

Jindy se zamýšlím a hledám nejrůznější útěchu: Možná že smrt není konec, člověk se jenom promění a žije kdesi v jiném světě. Pracuji v knihovně, hodně čtu, setkávám se s různými lidmi. Ráda hovořím o smrti. Chci ji pochopit. Hledám útěchu.

<2019>