Mika Waltari

Finský spisovatel, tuším Nobelova cena za literaturu, mistr melancholie.

Jeho království [36]

Dosáhl-li muž třicítky, pak by již neměl být otrokem své lásky.

..a když jsem věřil, že nikdo na světě mi nemůže lépe rozumět než ty, Tullie. Ale jsem zkušenější než tehdy.

Poloslepý stařec v knihovně mi řekl ironicky, že proroctví patří mladým. Přečte-li člověk tisíc knih, začne tušit deprimující pravdu. A deset tisíc knih ho učiní navždy smutným.

Pravil: "Jsem saduceus." To řekl proto, aby mi ukázal, že je muž velkého světa a nepřehání pouta židovské tradice. "Tedy pochybuji," pokračoval. "Nevěřím jako farizeové v nesmrtelnost duše. Když člověk zemře, leží natažen a již není. Tak je psáno. Protože žijeme na tomto světě pouze jednou, je rozumné se z toho radovat. Naši velcí králové si nic neodepřeli, ačkoli přehnané poživačnictví učinilo Šala-mouna nakonec trudnomyslným. I ten nejučenější je v skrytu duše dětinsky zbožný.

A ukončil náš hovor řka: "Kéž bych měl dětskou mysl a věřil písmům jako děti. Bylo by to lehčí než se potácet mezi dvěma světy. Řek se ze mne nikdy nestane a..

..v srdci ani již nejsem synem Abrahama."

Není vraždění chtivějšího národa nad Židy. K našemu štěstí se jejich sekty nenávidí navzájem více, než společně nenávidí nás, které nazývají pohany."

Té noci jsem dlouho bděl a cítil jsem jasněji než kdy dříve, jak mne alexandrijská zima poničila na duchu i na těle. Ať si je celá Alexandrie i se všemi pozoruhodnostmi divem světa, já ale již měl nejvyšší čas odtud odejít. Jinak bych se byl ztratil sám sobě v té poživačné horečce města, znaveného staletou řeckou moudrostí. Takový zjemnělý muž jako já by mohl docela zmalátnět, kdyby zůstal v Alexandrii příliš dlouho.

Jinak bych se byl ztratil sám sobě v té poživačné horečce města, znaveného staletou řeckou moudrostí. Takový zjemnělý muž jako já by mohl docela zmalátnět, kdyby zůstal v Alexandrii příliš dlouho.

..filosofů, že se ve mně upevnilo jisté přesvědčení. Nevěřím, že člověk může i při největší opatrnosti prodloužit svůj život, byť i jen o píď, přes určenou míru.

Nevěřím, že člověk může i při největší opatrnosti prodloužit svůj život, byť i jen o píď, přes určenou míru.

Kdybychom nebyli měli příznivý mírný vítr a plachty ku pomoci, nebyli bychom myslím nikdy dopluli, neboť veslaři byli stejní zchátralci jako ona loď, dědkové pisklaví a zadýchaní, chromí a nemocemi prolezlí.

Zato mi vypravovala o židovské cudnosti a tvrdila, že vzdělaní Židé nepovažují za hřích pomilování s cizími ženami, pokud to nejsou Židovky. To jejich zákon zakazuje.

..duševním rozpoložení, jak lze soudit z mého listu. Po celý svůj život jsem váhal mezi Epikurem a učením stoy, mezi požitkem a odříkáním.

Po celý svůj život jsem váhal mezi Epikurem a učením stoy, mezi požitkem a odříkáním.

..požitek sám činí člověka melancholickým.

Měl jsem více radosti ze svého osla, jestliže moudře zastříhal ušima otáčeje se po mně, než kdyby se byli vznešení bohatci zastavili a pozdravili mne, čí mne požádali, abych sdílel s nimi nadále cestu.

Plakal jsem však také kvůli sobě, pro všecko to, co jsem měl za sebou, a nenávratně za sebou, a také pro to, co mne čeká v budoucnu. V té chvíli bych se byl bez bázně sehnul a pil z pramene zapomnění.

..i k zahaleným bohům svého rodu,..

Adenabar změřil výšku slunce a poznamenal: "Do večera je ještě času dost. Židovský sabat začíná až při východu třetí hvězdy.

Pozoruje podrážděnost Pontia Piláta, pomyslel jsem si, že asi platí draze za postavení, jež získal příbuzenskými vztahy své manželky.

Napili jsme se a Pontius Pilatus se pokusil o slabý úsměv a polohlasně prohodil, že začíná chápat židovský zvyk, jenž nedovoluje ženám jíst společně s muži.

Claudia Procula se roztřásla, ztratila vládu nad sebou a zvolala: "Je to svatý muž, uzdravitel, jenž dělal zázraky, jaké svět dosud nespatřil. Kdybys byl muž a opravdový Říman, nebyl bys ho odsoudil. Marně sis myl ruce.

..neodsoudil. Jen jsem dopustil, aby Židé provedli svou. Politika je politika..

Politika je politika a její rozhodnutí je diktováno cílem a nikoli formálním právem.

Velitel posádky otevřel konečně ústa a pravil: "Žid jako Žid, každý je tajný palič. Bič, kopí a kříž, to je jediný správný politický program k jejich uklidnění."

Z temného hrobu vanula silná vůně myrhy a aloe v rosném jitřním vzduchu.

..pravdy. To mne dojalo, ačkoli jsem tvrdý muž. Ale..

Ale cožpak již sofisti29 netvrdili, že na světě není žádná absolutní pravda, nýbrž že všecky pravdy jsou relativní?

..a můj rozum a školené myšlení se daly do boje proti nesmyslnému vidění.

Tak se mé myšlenky rozdvojily a byl to strašný pocit, to rozdvojení na dvě bytosti, z nichž jedna chtěla věřit a druhá se posmívala první pro její prostomyslnost.

Ale mé prostomyslné já namítalo: Jestli nyní přestaneš, Marcu, a odejdeš, nebudeš již mít nikdy v životě klid, nýbrž budeš sám sebe neustále trápit pomyšlením, že se před tvýma očima stalo něco, co se nikdy předtím nestalo. Nebuď příliš moudrý. Každá moudrost má své meze a zavádí na scestí, jak dokazují sofisté. Nic ti nebrání, abys pokorně a věcně všecko neprozkoumal. Zkoumej tedy napřed a potom teprve uvažuj. To, že se něco takového ještě nikdy nestalo, nedokazuje, že se něco takového nemůže stát. Toto vše je více než znamení a předpovědi, jimž jsi ostatně napůl věřil. Důvěřuj více své citovosti než svému rozumu. Nejsi přece jedním ze sedmi mudrců, a žádný člověk neuspěl v ničem jenom rozumovými výpočty.

"Konstatuješ, že jsem Žid a pověrčivý. Ale to jen kvůli služebnictvu nepiji z téhož poháru jako ty a nevkládám prsty do stejné mísy jako ty.

Zákon udržuje náš lid pohromadě. Ve všech městech světa udržuje zákon Židy pohromadě a brání jim smísit se s jinými národy. Jinak by tento národ po egyptském a babylónském zajetí již dávno zmizel ze světa.

Mé pohrdlivé mlčení ho přimělo k další vášnivější obhajobě, jako by se sám cítil vinným.

Je příliš nevinný na tak vysoké místo.

Claudia mi namítla, že muž nikdy nedosáhne u ženy takové důvěry jako jiná žena, a ostatně muž že nikdy nemůže opravdu ženu pochopit.

Na poušti bděl a postil se po čtyřicet dní a zažil falešná vidění a zjevení, jimiž k zemi připoutané síly pokoušejí ty, kteří se postí.

Za jeho života se přeli o jeho učení, ba rozdělovali si vládní moc v jeho království a hádali se o ni. Cokoli jim řekl, všecko, až do posledního písmene, chápali v pozemském smyslu.

Zajisté měl Nikodém pravdu. Když jsem z něho již víc nedostal, poděkoval jsem mu a zeptal se ho, co jsem mu dlužen za poučení. Příkře zaplacení odmítl a pravil s opovržením: "Nejsem herec uprchlý z cirku, jenž se živí tím, že učí děti číst a psát, jak jsem slyšel, že je zvykem v Římě. Učitelé Izraele neučí za plat, nýbrž ten, kdo se hodlá stát učitelem, musí se také naučit nějakému řemeslu, aby se živil prací svých rukou. Tak i já jsem hrnčířem, jako můj otec před mnou. Ale chceš-li, dej svůj peníz chudým. To ti může být k požehnání."

..neklidné oči, ale nejsou to oči pochybovače ani zlovolníka. Přesto si nech narůst vous, aby ti i jiní věřili, že se bojíš Boha."

..pravda, chtělami násilím zlíbat nohy a zvolala: "Ještě mi nikdo nikdy nedal dar, aniž si nepřál za to něco. Bůh Izraele kéž ti požehná, ačkoli nejsem hodná komukoli žehnat a ani můj peníz není hoden zazvonit v chrámové..

..ačkoli nejsem hodná komukoli žehnat a ani můj peníz není hoden zazvonit v chrámové pokladnici. Ale pověz mi své jméno, abych se mohla za tebe modlit."

Rostl na něm i háj uzlovitých oliv.

Co mne to posedlo a jaké židovské čáry mě ovládly, že jsem nyní kráčel v zaprášeném plášti, páchnoucím potem, po cestě v židovské vesnici mezi kácháním kachen a hledal svědectví o vzkříšení z mrtvých, o divech a o Bohu, jenž se zrodil na svět, zemřel a vstal z mrtvých, aby se svět změnil? Neboť stalo-li se to skutečně, pak svět nemůže zůstat takový, jaký je.

Měl jsem upřímnou touhu pochopit, ale nepochopil jsem.

Marie vysvětlovala trpělivě: "Učil, že každý člověk je náš bližní, ba i Samaritán, kterého považujeme my synové Izraele za nečistého. Slunce svítí na zlé jako na dobré. Zlu se nesmí odpovědět zlem. Uhodí-li tě někdo do tváře, obrať k němu i druhou tvář." Pozvedl jsem obě ruce a zvolal: "Slyšel jsem již dost divných věcí, ale nikdy jsem neslyšel nesmyslnější učení.

Stejně jako jsem dříve sledoval nedůvěřivě, avšak nicméně s touhou věřit, znamení a předpovědi, tak se mne nyní zmocnila jistá předtucha, že bych se neměl tak zatrpkle vzpouzet a chtít ve chvilce poznat celou pravdu. Všecko se mi pomalu vyjasní, jen spokojím-li se jít po cestě, po níž budu veden.

Marta se na mne podívala s týmž tajemným úsměvem a pravila: "Snad učiníš jednou totéž někomu jinému, ačkoli nebudeš jeho sluhou. Víš, vidím tě zraněného, zarmouceného a plného úzkosti, ačkoli navenek jsou tvé údy vláčné a zdravé a hlava plna všelijaké moudrosti." Tato slova mě zasáhla, neboť mé vědění je stále jako rozdírající nůž v srdci a všecky mé otázky poletují nedůvěřivě kolem pravdy a skutečnosti, a jakkoli bych si přál, nemohu věřit tomu, čemu věřit nechci.

Byla hodně bledá, a ne již mladá. Život pohltil její bývalou krásu, ale přesto v její tváři cosi plálo.

Avšak Hospodin uvalil na něho všecky naše nepravosti.

Po způsobu žen byla vzrušena vyprávěním a živě vysvětlovala dále:..

Mé tváře jsou bledé minulým životem jako kámen, z něhož odplavily deště živou půdu. Neptej se mne na mou minulost. Mluv ke mně k takové, jakou jsem nyní."

V Římě jsou ženy svobodné a rovny mužům. Čtou knihy, naslouchají přednáškám a hudbě, volí si milence podle své chuti. Ano, jsou rovny mužům, ba jsou nad ně, neboť žena je vždy chytřejší a v mnohých věcech nelítostnější než muž a v jejích myšlenkách není žádný logický řád.

"Marně se oblékáš do černě sazí," řekl jsem instinktivně. "Tvá barva je stříbro a zeleň, Marie z Magdaly, tvým květem fialka, tvým věncem myrta. Mne neoklameš."

"Jsi zcela jista, Marie z Magdaly, že nesrovnáváš i ty všecko nové s bývalými svými myšlenkami, abys pochopila? Jsi zcela jista, žes nenahradila své bývalé démony jen novými, pouze mocnějšími než ti dřívější?"

Jistě se jí má slova zalíbila, neboť stále schoulena na podlaze natáhla ruku, když jsem povstal, a dotkla se mé nohy, když jsem se shýbl pro sandály. Její dotyk byl tak nevýslovně toužebný, dostihující nedostižné, že jsem nikdy nezažil tak otřesné dotknutí.

Divil jsem se v duchu lidské otrlosti, když i ta nejubožejší bytost si může vymyslet nějaký důvod k vychloubání.

Od Římana nelze čekat žádné slitování. Oni jen chtějí budovat cesty a vodovody, dodržovat míry a váhy bez šizení."

Děvče naplnilo ještě můj džbánek vodou, ale když odešlo, nevydržel jsem ležet. Po špičkách jsem vyklouzl na střechu. Hvězdy zářily a já naslouchal mlknoucím hlasům města, zabalen v novém plášti a vdechuje chladnoucí svěží vzduch. Tu a tam mi ovanul jemný závan rozpálené tváře. I bylo mi, jako by se mne dotkla neviditelná ruka. Čas se ve mně chvěl, prach země se ve mně chvěl, ale někdo ve mně mne ujišťoval poprvé v životě, že je cosi, co je víc než popel a stín. A toto vědomí mne učinilo tichým.

Věcem tohoto světa rozumíš výborně, lépe než já.

Ani se nenatírám mastí na chloupky. Mé tělo je chlupaté tělo barbara. Nemrzí mne to, ani tím netrpím. Chci splynout se svým okolím, aby mi více důvěřovali, ačkoli se jednou vrátím ke svým bývalým zvykům, v nichž jsem vyrostl.

Mé srdce plálo tichým očekáváním, ale melancholie osamění hryzla mou mysl. Hodně znamená být svobodný a nezávislý na kterémkoli člověku. Ale navečer v cizím městě je samota trpkým darem.

Oba hleděli na mne, ale jejich tváře byly tak rozdílné, jak jen mohou být dva lidské obličeje.

"V takovéto noci mi spánek ani nepřijde na mysl,"

V srdci jsem měl sympatie k jeho naivní jinošské víře, ale můj rozum mne přiměl říci mu s tajnou ironií: "Přílišné vědění ještě nezatěžuje tvou hlavu, když tak snadno všemu uvěříš."

Cítil jsem však úsměv v jeho hlase,..

Nestačí ti dobrý a bezpečný život v mém domě, pohodlné lože a chutná jídla, která ti připravuje má manželka? Kdybys popíjel a dávil na podlahu a hrál třeba i o své roucho a smilnil po babylónském či po řeckém způsobu, i to všecko bych ti odpustil, vždyť jsi jinak muž dobrý a ještě mladý. Ale nevměšuj se do židovského čarodějnictví ani do židovských božských věcí. Jen přivoláš na sebe zkázu, poškodíš můj dům a nakonec se zblázníš, jak se to již stalo mnohým, kteří studovali židovskou magii a pokoušeli se pochopit jejich Boha."

"Dávej pak vinu pouze sobě," řekl Karanthes rozumně. "Kdo pracuje zde na zemi a činí jakékoli činy a veřejně učí, ten se musí podrobit zákonům této země.

Šedovlasý otrok byl zřejmě citlivý na svou důstojnost. Otázal jsem se ho: "Co soudíš o židovském prorokovi?"Odpověděl: "Jsem Řek. Nabubřelá židovská neurčitost mne jen nudí. Předčítám sice pánovi slova, ale myslím současně na vlastní problémy. Želva předstihne běžce, jak je dokázáno. Jako otrok mám její úděl.

Když jsem zbohatl, popíjel jsem jistou dobu víno, dokud jsem nezjistil, že je vlastně piji nerad. Jedl jsem medové koláče i gazelí paštiky i štiplavé omáčky, dokud jsem nezjistil, že prostý chléb a čerstvé zeliny mi chutnají lépe a udržují mé tělo zdravé.

"Dlouho trvalo," pokračoval, "než jsem plně pochopil, že jsem svobodný a že mohu volně požívat to, co mám rád. A proto je mým ložem tvrdé lože otroka, poněvadž z měkkých péřových polštářů mi jen rozbolí hřbet. Vím dobře, že se mi lidé smějí, když po prohlídce polí a po výplatě mzdy dělníkům sbírám suché větve do svého pláště a nesu je na zádech domů. Nekárám druhé z rozmařilosti, ale mně ona nepřináší radost. Jako chlapec jsem byl zbičován skoro na smrt, že jsem ve své nevědomosti sbíral na cizí půdě lejna a suché bodláčí matce na oheň. Proto se raduji, když si sbírám z vlastní půdy dobré dřevo a nesu je ve vlastním plášti do vlastního domu."

Avšak nejsi otrokem svých věcí, to vidím z tvých slov." Šimon Kýrénský rozhodil ruce. "O to jsem se snažil," řekl. "Chci být svobodný do té míry, jak je to člověku vůbec možné. I kdybych ztratil všecko, co mám, neboť neštěstí nikdo neunikne, neztratil bych ani tehdy mnoho, protože se spokojuji s málem. A toto málo mi přináší více radosti než hojnosti."

Zacheus však pozvedl varovně ruce a pravil: "Oslovil mne jménem a vešel do mého domu, ačkoli jsem byl hříšný a opovržený. Tím oslovením odešla všecka hořkost mého života, jež mne poutala pro mou vodnatou hlavu a mé zakrslé tělo, takže jsem si nemyslel o lidech nic dobrého, nýbrž jen zlé. Jestliže mne uznal on, král židovský a syn Davidův, a odpustil mi mé hříchy, pak mi již není potřebí uznání ani přízně lidí.

Není nudnějšího dne nad židovský sabat, nemůžeme ani pochodovat, ani cvičit v cirku, jen abychom neurazili Židy pochodovými kroky. Nabídni mi krapet vína, neboť v Antonii je víno dnes pod zámky. Jinak by se legionáři nudou poprali, nebo by šli opilí do města a škádlili Židy prasečími uchy."Můj..

Co tě trápí? Snad ti přece jen nezmátl hlavu židovský Bůh bez obrazu, jak se tak často stává cizincům, kteří sem přijdou jako cestovatelé, aby spatřili chrám, ale potom začnou přemítat o věcech, jež hlava obyčejného člověka nevydrží?

"Právě tak," přiznal Adenabar. Najednou mrskl hliněnou číší, až se roztříštila na podlaze, dupl nohou a zvolal, tvář zlostí zkřivenou: "Budiž proklet onen židovský král, prokleto toto město čárů a proklet chrám, v němž není ani obrazu božího, aby bylo možno rozbít jejich boha na kousky. Je podivné, že jednoho člověka nelze usmrtit. I dříve byli ukřižováni nevinní a nevstali, aby strašili. Nazaretský uvádí vojenskou kázeň ve zmatek."

..beránčí kůži, ale jak můžeme vědět, není-li uvnitř vlk? Z plané růže nenasbíráš hrozny.

Nicméně mám úzkost v srdci, neboť právě kvůli těm svým vlastnostem, pro něž mne zajisté vyvolil, jsem se dostal do svěráku jeho vlastních slov: Jakou měrou měříte, takovou vám bude měřeno. Mám jakési tušení, že nám dal míru novou, ale jaká je, to ještě nevím. Proto se musím stále znovu vracet k mírám starým, jimž jsem se učil od dětství."

Nicméně myslím, že střední cesta odpovídá nejlépe míře člověka.

A viděl jsem se živě, jaký budu jednou po letech. Zvnějšku jsem se viděl. Ztučnělé tělo a opuchlé líce. Plešatou hlavu a ústa bez zubů, přesto budu opakovat tisíckrát tutéž historku týmiž slovy. Tuniku poskvrněnou vínem a dávením. Kolem sebe pištce a nevěstky, marně se snažící vzbudit požitky mých otupělých smyslů. To bude moje budoucnost, jestliže se vzdám a odejdu a vrátím se hledat střední cestu. A potom plameny hranice nad mou mrtvolou a popel a stín.

Zatím vyhořel olej v mé lampě, plamen vyšlehl, zmodral a zhasl,..

Jeho starostlivá slova mne vrátila do skutečnosti i do jizby, v níž jsem byl. Ale jeho příchod mne nemrzel. Naopak jsem se vesele rozesmál, popleskal jsem ho po pleši a ujistil: "Nejsem nemocen, nýbrž naopak zdravější než kdy jindy, neboť vím, že prostý život je lepší než složitý.

Avšak Karanthes navrhl: "Postav si tedy dům, zasaď stromy, vezmi si ženu a měj s ní děti, pak se tvá radost naplní. Teprve tehdy budeš vědět, že žiješ." "Všecko má svůj čas," odtušil jsem, "myslím, že pro mne ještě nenadešla doba, abych učinil, co mi navrhuješ."

Jestliže Židé prodávají ve vnějším nádvoří chrámu svaté výroky z písem ukryté v uměleckých schránkách, aby se mohly nosit na pažích či na čele, pak se myslím neliší tento zvyk příliš od sošek Artemidiných a talismanů, jež se cizincům nabízejí v Efesu.

Řekl jsem: "Marie z Béretu, poznávám tě, ale netušil jsem, že máš tak krásnou tvář a jasné oči. Nejsem citlivý na svou pověst. Naopak, raduji se, že jsi přišla, ačkoli nevím, jak jsi mne našla." Prosila: "Nemluv o mé tváři ani o mých očích, to je moje prokletí. Ale město je menší, než si myslíš. Mnozí tě již znají, ba i to, že jsi zvědav na věci, jež se tebe netýkají.

Marie z Béretu zrudla a v hanbě sklopila oči k zemi. Rychle jsem řekl: "Mýlíš se velice, dobrý Karanthe, a také nemáme takové úmysly, jak si myslíš. Ať nám poslouží tvá žena či dcera, nebo ty sám, jak jen považuješ za slušné, neboť mám hlad a povečeřím se svým hostem." Marie z Béretu se zhrozila, pozvedla ruce a zvolala: "Ne, ne, nesluší se, aby muž jedl spolu se ženou a nejméně se ženou, jako jsem já. Avšak dovol mi, abych ti sloužila při jídle. Potom ráda sním to, co zbude po tobě." Karanthes na ni vlídně pohlédl a uznal: "Pozoruji, že jsi rozumná a dobře vychovaná dívka, neboť tento Říman ještě nezná dostatečně zvyky naší země. Moje manželka by raději zemřela, než by ti posloužila, a nemohu dovolit své nevinné dceři, aby hleděla na něco, co nedotčená dívka nemá vidět. Ale něco jiného je, chceš-li přinést zdola pokrmy, ovšem se sklopenýma očima, a posloužit jako služebnice a sníst až co zbude."

Když jsme dojedli, přitiskla mi hlavu k paži, políbila mi ruku a řekla: "Jsi takový, jak mi bylo vypravováno a jak jsem si tě představovala po naší rozmluvě u staré brány. Jednáš se ženami, jako by byly rovny mužům, ačkoli u nás žena často nemá ani cenu osla či soumara. Když se narodí dcera, roztrhne muž své roucho a na dítě se ani nepodívá a ženě neřekne ani jedno jediné dobré slovo."

Ale podle mne jsou oni ve vlastním prostředí, kde je všichni znají, zcela neškodní. Nikdo přece není prorokem ve své vlasti.

"Proč se tedy tolik rozčiluješ a vzněcuješ, ty, muž rozumný?" otázal jsem se. "Ovšemže chápu, že jsi připoután ke svému starému domu a k penězům i k obchodu. Nemůžeš dělat nic jiného než podle svého nejlepšího svědomí pokusit se zachovat všecko tak, jak je. Já však jsem svobodný a mohu jít, kam jen chci, ba i myslet si, co chci, ba i takové věci, na něž se ty neodvážíš. Cestuji do Tiberiady, abych se tam koupal v horkých zřídlech, a tobě není nic do toho, jestli v srdci doufám, že uslyším či dokonce sám uvidím něco, co se ještě nikdy nestalo." Hleděl jsem na jeho krátký vous a pěstěný obličej i na ruce a řecky sčesané kučery a naplnil mne odpor k němu a k jeho světu. Vzpomněl jsem si na Lazarovy sestry a Marii Magdalskou, ba i Marie z Béretu mi byla milejší pro svou naději než tento muž spoutaný penězi a úspěchy. On tu naději neměl. Proto příkře odmítal naději jiných.

Ale samozřejmě musím myslet na svou průvodkyni a její pohodlí." "Právě tak," souhlasil horlivě. "I nejmenší těžkosti učiní mladou ženu podrážděnou a rozmarnou.

"Nemluvíš jako žebrák," řekl jsem. "Nebyl jsem po nlý život žebrákem," odvětil mi pyšně. "Znám písma a jako beznohý ve špíně ulice snadněji pochopím a uvěřím takovým věcem, jež nechromí a zdraví ani pochopit nemohou.

Jiného neřekl již nic, nýbrž přikryl si hlavu a sklonil se až k zemi. Neodvážil jsem se více na něho mluvit. Jen jsem si uvědomil ten rozdíl mezi slepcem, jejž jsem vedl, a tímto druhým nešťastníkem. Slepého učinilo jeho neštěstí zlým a zahořklým, ale tento muž, jenž všecko ztratil, vložil celou svou naději do budoucnosti, jako by ho bylo to, co měl předtím, jen vzdalovalo od Boha. Podřídil se a očekává ho beznohý v špíně ulice, ježto nemůže odejít jako já do Galileje. Na něm jsem nyní pochopil pokorné očekávání tichých země lépe, než jsem je chápal dříve.

..aby mi připomněla mou smrtelnost."

Budu mít snad později příležitost navléknout ti sám náhrdelník z bobulek a pecek, líbí-li se ti to více, ačkoli již nejsme děti."Opravdu jsme nebyli již děti, ale teď se mne zmocnila touha vrátit se v srdci do dětských let, abych ještě neznal ani vášeň, ani zlo, nýbrž abych se mohl nevinně radovat z každého dne tak, jak budou přicházet. Nevěděl jsem, co mne v Galileji čeká.

Ale chtěl jsem se radovat z cesty a z naděje. Z pouhého očekávání jsem se chtěl radovat.

Začal mě tísnit pocit, že mám s sebou dva pomatené. Ale při tom pomyšlení jsem se musel usmát, neboť podle zdravého rozumu jsem byl já, Říman, sám nejpomatenější, jestliže jsem nyní běžel tak bez oddechu hledat zmrtvýchvstalého židovského krále.

Naopak po lenošivých dnech ieruzalémských jsem vychutnával tento prostý život.

Ale potom také vykládal o bohatém muži, jehož půda vydala dobrou úrodu a jenž hodlal strhnout starou sýpku a postavit novou, o hodně větší, aby mohl odpočívat po více roků, když měl tolik v zásobě. Avšak Bůh mu řekl: Ty nerozumný, této noci vyjde tvá duše z tebe, komu potom zanecháš to, co jsi nashromáždil?

Zakázal svým učedníkům hledat, co by jedli a pili, a přikázal jim hledat pouze království boží, potom vše ostatní jim bude přidáno.

Ale bylo dobře v jeho blízkosti.

..a byl občas znaven svými učedníky a tvrdým srdcem lidským.

"Milovala jsi ho?" otázal jsem se. Zuzana se znaveně pohnula, pozměnila si polohu nohou a zahořkle odvětila: "Co já, stará kůže, bych věděla o lásce? Svět je plný líných ničemů, hrabivých kněží, nemilosrdných výběrčích daní a jiných nástrah. Pro venkovanku stačí, aby šla jen do města, a již ji oberou i o vlasy z hlavy. Snad mi ho bylo líto, když byl tak nevinný a nevěděl nic o zlu."

To všecko je jako hra. Štěstí je rozmarné a možnost výhry nejistá, alelepší je hrát nežli vzdát se hry a spokojit se s prázdnotou.

Když jsme se pak v útulku omyli, přiblížil jsem se k Marii a upřímně řekl: "Odpouštím ti tvoje zlá a nerozmýšlena slova a zapomenu na ně." Avšak Marie se rozzlobila ještě více mými slovy, oči jí zčernaly a osopila se na mne: "Ty mně odpouštíš, když jsi mne nejdřív urazil a pak po celý den ještě byl obrácen ke mně zády? Pravda, byla jsem v svém srdci hotova odpustit ti to všecko a říci ti dobré slovo, protože od tebe, jako od mužů vůbec, nemohu nic lepšího očekávat, jak mne i Zuzana ujistila. Ale nesnesu, abys ty mi dával odpuštění předem, dříve než jsem ti je dala já."

"Tělo je tělo," řekl jsem trpce. "Nebylo by mnoho zapotřebí k tomu, abys mne svedla a já ti podlehl.

"Marie z Béretu," prosil jsem úpěnlivě. "Což nám nepřináší i jinak dost námahy a vyčerpání pouhá cesta, musíme se ještě marně dráždit hříšnými myšlenkami? Nevymýšlej si již této noci lvy za záminku, aby ses ve spánku ke mně tiskla. Jen bychom z toho dostali oba horečku."

"Zdravím tě, Marcu Manilie," pravila. "Jak to že ty, Říman, nosíš vous a oblékáš se po způsobu synů Izraele?" "V každé zemi podle jejích zvyků," odpověděl jsem nedbale. "Jsem filosof a rád bych vnikl do obyčejů různých krajů. Avšak po pravdě řečeno, cítím hlubokou úctu k Bohu Izraele a k jeho zákonům, pokud mi to nezabraňu-je ve vyznávání génia Caesarova."

Pravil jsem: "Ve mně zhasla zvědavost i touha po snech. Hledám pouze jeho království, pokud setrvává na zemi.

Mysl mi zaplavil smutek, když jsem pomyslel, s jakým zanícením jsme se vydávali na cestu z Jeruzaléma a jak všecko naše doufání zmizelo jako voda v písku.

Ty dny byly dobré, nejlepší v mém životě. Nechtěla bych, aby skončily tak náhle.

Dotyk jejích rukou ulevil bolesti v mé noze. A byl příjemný.

Marie Magdalská poznamenala: "V dobrém úmyslu způsobí muž často ženě více zlého, aniž co tuší. Tuto dívku bys ty nevychoval. Lépe bude, zbavíš-li se jí."

Snad je i on námi zklamán, jako my jsme v srdcích zklamáni sebou navzájem.

Teprve až jsem byl syt a nemohl již ani kousíček vložit do úst, svolila pojíst Sedla si na bobek u mých nohou a dovolila i Marii usednout k jídlu. Byla zjihlá, zjasnělá a krásně se usmívala. Skrze lehounký závoj vína jsem poznal, že skutečně byla svého času nejkrásnější a nejsvůdnější ženou své země.

Zjistil jsem, že právě tehdy ztratí věci pro mne skutečnou cenu, jakmile je mi umožněno jich dosáhnout. Potom mne zaslepila vášeň, až jsem byl nucen..

Ale více než sázka mne poháněla myšlenka na půvabnou dívku, v které jsem měl zalíbení a která mi slíbila, že mne ověnčí, vyhraji-li sázku. Tak jsem vyčerpal svou sílu až na pokraj smrti, a když jsem vyhrál, necítil jsem již zalíbení k oné dívce.

Římský poradce pravil: "Je to jen projev vzdělanosti, jestliže se rozbíjejí lebky a uštědřují modřiny kvůli koním a spřežením. Horší jsou náboženské nepokoje.

"Právě tak," ujistila mne Myrina. "Jeho slova se mi zachovala přesně v mysli, ačkoliv jsem jim nerozuměla. Jistě pro jejich divnost jsem si je zapamatovala.

Tím nás spojil, jako se párek holubů svazuje na nohou.

Začal jsem si uvědomovat, že jeho království není jenom pomyslné, ale klade si požadavky, jejichž splnění je nesnadné."Má..

Byla-li to skutečně předzvěst mé budoucnosti a nabízel-li svým Ježíš Nazaretský takovéto království, zapochyboval jsem, zda..

..nabízel-li svým Ježíš Nazaretský takovéto království, zapochyboval jsem, zda bych o ně stál.

Ale Myrina se na nás podívala v nezměrném údivu a zeptala se: "Proč se tak o něho přete, když jsme na cestě k němu? Myslím, že jsem z vás nejšťastnější, poněvadž ještě o něm mnoho nevím, nýbrž jsem jen jako prázdná nádoba, kterou může naplnit, bude-li chtít."

Mariím. Já pak jsem měl v mysli jasnou jistotu, že ať se mi stane ještě cokoli, budu se moci vrátit do domu Marie Magdalské, nedojdu-li jinak pokoje. Neměl jsem vlastně v úmyslu se k ní vrátit, ale člověku dělá dobře, ví-li, že je někde místo, kam se může vrátit, i kdyby se nikdy nevrátil.

Bylo by milé proklít den, kdy jsem se mu namanul do cesty a tak dostal jeho kříž na svá záda. Kvůli němu nevydrželo nic, co jsem si myslel, že jsem tak rozumně budoval pro své syny.

Byl příliš nemilosrdný ke zbožným a příliš mírný k hříšníkům.

Roztržitě natáhl Šimon mozolnatou ruku a pohladil líceMyriny, která stále ještě seděla na městském omfalu. "Kdybych měl aspoň dceru," postěžoval si. "Vždycky jsem si přál mít dceru. Snad bych byl býval mírnější, kdybych byl měl kromě synů ještě dcerušku."

..nepocítil, když jsme se srazili a tys mne chytl za paži. Z ní přešel do mne klid a již se nebudu starat o marné věci.

Z ní přešel do mne klid a již se nebudu starat o marné věci.

I otrok musí mít něco svého, ať je to sebeméně, aby mohl žít. V Kýréně se chlubil otrok i svými pouty, byla-li větší a těžší než pouta ostatních.

Uvědom si, že jeho učení je podezřelé a nebezpečné. Hříšníky zval. Ještě na kříži slíbil své království lupiči, jejž ukřižovali vedle něho, tak mi vypravovali. Nu, zkrátka a dobře, jen samá luza a holota, jež nemá žádné naděje, může naslouchat jeho učení. Držitelé moci se postarají o to, aby takové učení se příliš nerozšířilo."

Ale neměl jsem radost z její krásy. Její roucho a namalovaný obličej mi ji odcizil. I poznal jsem, že jsem ji chtěl raději vidět jako dívku s bledou lící a hubenými pažemi, jak ležela v mé náruči na svahu hory v Galileji, zahalena potřísněným pláštěm.

"Pochop, že jsem již měl dost zpoceného pláště a vousů a chci se cítit čistý. Jestli se budou i nyní Židé poslušní zákonů vyhýbat mému stínu, pak snad jednou sami zakusí cosi podobného a národy světa budou plít na zem, jen spatří-li Židy z dálky. Myslel jsem, že se zaraduješ, až mne takto uvidíš."

Zdá se, že je to jejich tradiční zvyk, a my Římané nejsme kompetentní odsuzovat zvyky východních zemí.

Proto jsem i zaznamenal tak mnoho marného a zbytečného, co má význam jen pro mne.

Není ve mně potřebné pevnosti, nýbrž ve všem jsem jako voda, jež se přelévá z nádoby do nádoby a která pokaždé nabývá tvaru nové nádoby.

I Karanthes povzdychl a řekl rozumně: "Všeho se musí každý jednou vzdát, až přijde ten den, ale nechť je ještě daleko od nás obou."

..cituje Plútarcha ze životopisu Sullova, viz. vyd. Odeonu, Praha 1967, II. díl, str. 67: "Sulla však přece jen nedůvěřoval tolik svým činům jako svému štěstí..."

<(znovu) 2018>