Jonathan Littel

Americký (židovský) spisovatel píšící (..překvapivě) francouzsky. Laskavé bohyně - geniální dílo, 5 let věnováno přípravě. Cena Francouzské akademie za román (Goncourtova cena). Četl jsem několikrát.

Laskavé bohyně [18]

Plahočíme se po tomhle světě jako housenky a čekáme, až se objeví ten nádherný a průzračný motýl, který se v nás skrývá. Jenže čas běží a my se nezakuklíme, zůstáváme larvou - což je sice smutné zjištění, ale co s tím ?

..jako chaluhami zarostlé tváře utopenců, které už nikdo nenajde.

..běh života zlámal mladickým snům kosti..

Doufám, že v tomto rytmu jednoho dne dospěji do lahodného stavu Jeronýma Nadala a že nebudu k ničemu tíhnout..

..kdyby se vám někdy podařilo mě rozplakat, mé slzy by vám rozleptaly tvář jako vitriol.

Sofoklés: Přede vším musíš dávat přednost tomu, nikdy se nenarodit.

Bylo by lepší, kdyby nebylo nic. Neboť na zemi je víc bolesti, než rozkoše, veškeré uspokojení je jen přechodné, vytváří nové touhy a novou úzkost, a utrpení požíraného zvířete je větší než rozkoš toho, kdo je požírá.

..Boha tam nahoře, který to všechno připustil.

..soukolí státu tedy sestává ze stejně sypkého písku jako to, co zrnko po zrnku drtí.

..mrtvoly se už nadýmaly, prohlížel jsem si jejich zelenou a nažloutlou pleť, obličeje beztvaré, jako mají zmlácení lidí. Ten pach byl odporný; a já věděl, že tenhle pach je začátkem i koncem všeho, že je vlastním významem naší existence.

..sklonil jsem se: spočívaly tam dvě propletené kostry napůl zasypané vyschlou hlínou. Ta větší i přes velké měděné náušnice položené na lebce nepochybně patřila muži; ležel na zádech, ta druhá kostra, ženská, se choulila na boku v jeho náručí a s nohama přehozenýma přes jeho nohu. Bylo to krásné, nic takového jsemnikdy neviděl.....byla to zkrátka a dobře poloha po milování, utopená ve vášni, překypující něhou.

..působil na mě zženštilým dojmem, což ho činilo ještě zlověstnějším.

"Uvidíš, bude to zábava." Rozesmál jsem se nadšením a dali jsme si další šampaňské. Právě takhle ďábel rozšiřuje své panství, tak a nejinak.

"..v takové situaci nesmí mít lidské utrpení žádnou váhu". - "Jistě, jenže ono přece jen ještě nějakou váhu má."

..mlčel jsem a cítil, jak mnou prostupuje chlad..zalila mě nezvladatelná hrůza, ale navenek jsem zůstal klidný, nedával jsem nic najevo..

..a nikdo neměl na vybranou, nikoho se neptali..protože všichni byli zaměnitelní, oběti i katové.

..krčil jsem se..a sledoval ty, kdo se sem přišli projít, ty druhé lidi.

Její úsilí mě udivovalo.

Vrány venku krákaly jako pominuté a jejich křik připomínal pláč novorozeňat.

..vletěl do místnosti nějaký ptáček, možná vrabec , a začal nalétávat do zdí a zavřených oken. Několik vteřin zůstal polomrtvý a zadýchaný ležet s rozhozenými křídly, pak opět chvilku zběsile, marně poletoval. Zřejmě umíral.

Jestli je zabijeme všechny, nezůstane na oplakávání nikdo, a o to možná vlastně šlo.

..byl jsem obyčejná loutka a nic jsem necítil..

..i vyšinutá řezničina světové války, kterou prošli naši otcové nebo někteří ze starších důstojníků, působila ve srovnání s tím, co jsme přinesli světu, téměř čistě a správně.

..to jest jakmile se stát demokratizoval, válka náhle začala být totální, strašlivá, zvážněla. To proto Napoleon rozdrtil celou Evropu----..

A náhle jsem chápal, že muži ničemu nevládnou, nic neřídí, že jsou všechno děti, neřkuli hračky, seslané sem pro rozkoš žen, rozkoš neukojitelnou a o to výsostnější, že muži ve svých vlastních představách ženy ovládají, ale ve skutečnosti je ženy pohlcují, maří jejich vládu, rozpouštějí jejich moc a nakonec si od nich berou mnohem víc, než jsou muži ochotni dát.

..a ženy se zatím tolerantně smějí nekonečné, dětské zranitelnosti mužů, jejich křehkosti, rozbitnosti, která se tolik blíží trvalé ztrátě sebeovládání, tomu neustále hrozícímu zhroucení, tomuto vakuu vtělenému do silné schránky.

Pořád mi ale cosi unikalo.

Venku na náměstí ležela tenká vrstva sněhu, která zasypávala i ramena a vlasy oběšenců.

Bolest ze mě dělá stroj.

..jsme si na něj zvykli a už jsme nic necítili..

"Výhoda patologické anatomie", vysvětloval, "tkví v tom, že jakmile řežete do mrtvol všeho věku a pohlaví, máte dojem, že smrt pozbývá děsivosti, že se z ní stává jen tělesný projev stejně všední a banální jako přirozené tělesné pochody."

Onen poslední okamžik, který jedním tahem vymaže celý váš život, se se vším ostatním ztratí v hluboké propasti nicoty.

..láska, hořkosladká a až za hrob.

..a tak skončilo všechno krásné.

..jak je mé vyvrcholení ubohé a omezené, proti tomu jejímu, proti nezměrnému orgasmu již hotové ženy.

..ještě mokří vrhali se do písku a nábožně nasávali horko, aby zahnali zimní prochladlost.

..poslušnost je nůž, který podřezává lidskou vůli, jak pravil svatý Josef Kupertinský.

"Člověk je nicotný tvor," poznamenal jsem. - "Přesně tak."

"Každopádně už nesnesu pohled na těhotnou ženu. Příliš mě skličuje myšlenka na to, co asi čeká její plod."

Možná mu také bylo milejší, když na něj bude vzpomínat ve zlém, než když se na něj nebude vzpomínat vůbec.

Před našimi ubikacemi jsme si popřáli dobrou noc. V pokoji jsem otevřel francouzské okno a dlouho jsem poslouchal, jak voda bubnuje o listy stromů, o dlaždice na balkóně, o plechovou střechu, o trávu a o vlhkou zem.

"Rodiče člověka spolu nejprve obcují. Tím vznikne kapka, do které Bůh vloží lidského ducha. Ráno pak anděl odnese kapku do ráje a večer do pekla a nakonec ji ukáže, kde bude žít na zemi a kde bude pohřbena, až si Bůh zavolá ducha, kterým ji obdařil. Dále je psáno - odpusť mi, budu-li špatně recitovat, ale musím překládat z hebrejštiny, kterou neumíš: Anděl však vždy kapku uloží do těla matky a svatý, budiž pochválen, ji praví: Půjdeš sem, a nikoli dál. A dítě zůstane v matčině lůně po devět měsíců. Dále je psáno: Dítě se živí tím, čím se živí jeho matka, pije vše, co pije jeho matka, a nevyměšuje, neboť kdyby tak učinilo, způsobí matčinu smrt. A dále je psáno: A když přijde chvíle, kdy musí přijít na svět, zjeví se před ním anděl a řekne mu: Vyjdi ven, neboť chvíle Tvého příchodu na svět nadešla. A duch dítěte mu odpoví: Už jsem řekl tomu, který tu byl, že je mi dobře ve světě, kde přebývám. A anděl mu odpoví: Proti své vůli jsi byl v těle své matky stvořen, a proti své vůli se zrodíš, abys vstoupil na svět. Dítě se rozpláče. A proč pláče ? Kvůli světu, v němž žilo a který musí opustit. A jakmile vyjde ven, anděl mu uštědří ránu do nosu a zhasne světlo na jeho hlavou, přiměje dítě proti jeho vůli vyjít ven a dítě zapomene vše, co vidělo. A jakmile vyjde, dá se do pláče. Ta rána do nosu, o niž se v knize mluví, to je ono: anděl dítěti zapečetí rty a tato pečeť zanechává stopu, Dítě ale nezapomíná hned. Když byly mému synovi tři roky, už je to dávno, překvapil jsem ho v noci u kolébky jeho mladší sestřičky: Vyprávěj mi o Bohu, říkal ji. Já už to zapomínám."

Když člověk kolem sebe slyší tolik hloupostí a omezených řečí, přijde zkrátka náhle chvíle, kdy je mu zatěžko mlčet.

..začaly zhoršovat úzkostné sny. Často byly temné, nejasné, ráno vymazalo veškeré obrazy a zbyla jen tíha.

..i když jsem díky ní doktorku ledového vzezření začal podezírat, že v sobě skrývá hlubiny, kde se pění a víří bahno..

Zvuky se nepřetržitě linuly dál jako lingvistický popis jeho agonie. Mrazilo mě, téměř jsem nemohl dýchat, bylo to stejné, jako když na vás ve snu někdo mluví a vy mu nerozumíte. Tady však nebylo nic k porozumění. Odhrnul jsem mu pramen vlasů, který mu spadl na řasy.

Zlehka, hřbetem ruky, jsem se dotkl Vossovy tváře a rovněž jsem vyšel ven.

Byla to krutá krása, která brala dech, téměř lidská, ale zároveň přesahující veškeré lidské starosti.

A bylo to překrásné. Ten člověk zpíval s tváří zdviženou ke mně: vybledlé modré oči mu zářily skrz závoj alkoholu s špíny; tváře, které mu stravoval nazrzlý vous, se mu chvěly; a bas zdrsnělý špatným tabákem a pitím zněl jasně, čistě a pevně, zpíval sloku a slokou, jako kdyby už neměl nikdy přestat.

Znovu jsem se zadíval na zasněženou hromadu vedle sebe a zjistil jsem, že ji tvoří jako dříví srovnané mrtvoly se zmrzlými obličeji nazelenale bronzového odstínu, s tvářemi propíchanými hustými vousy, s krystalky ledu v koutcích úst..

..ve stehnech jsem cítil tíhu tak intenzivní, až to bolelo, nejradši bych se sesunul do sněhu.

Znovu jsem se zadíval na důstojníka: pořád ještě držel své tři cigarety v ruce a zářil jako dítě. Za jak dlouho, ptal jsem se v duchu, budu jako on ? Z toho pomyšlení mi bylo do pláče.

Tušil jsem ovšem, že před touto matkou existoval někdo jiný, matka dítěte, kterým jsem býval, než se cosi nenapravitelně zpřetrhalo. A pro tuhle matku se u já budu jistě křečovitě svíjet a budu po ní volat. A kdyby ne po ní, tak po jejích lůně, po tom, co bylo před světlem, před tím chorobným, sprostým, šíleným denním světlem.

Tohle byly myšlenky jiného řádu, byly hořké, nenávistné, trapné.

..ale sestra zasáhla: "Nech ji být, Je jí smutno."

Má nenávist už se vylíhla, čekala ve mně, hotová, úplná, téměř jásavá, jako hranice, u které stačí jen škrtnout.

Prohodil jsem pár slov s pilotem Heinkelu 111, který si ze svého stroje odskočil zakouřit; byl sinalý, vyděšeně tu scénu sledoval a mumlal: "To není možné, to není možné..." Když konečně odcházel, prohodil ke mně: "Každý večer, když se vrátím živý do Salska, brečím jako děcko, víte ?" Z té prosté věty se mě zmocnila závrať..

Dokonce i obraz mé sestry, mé poslední útočiště, byl strnulý jako dřevěná socha.

"Mě doktore, trápí jen jedna nemoc, pohlavně přenosná, nevyléčitelná a smrtelná: život." Ušklíbl se: "Nejen že mi připadáte poněkud pobledlý, ale navíc se uchylujete ke klišé. Už jsem vás zažil v lepší formě."

..a všude cihly, proděravělé jako krajkoví..

"I bolševici se dopouštějí chyb. Důležité ovšem je, že máme sílu pravidelně čistit své řady, zbavit se těch, kteří se odchýlí, těch, co se nechají zkorumpovat. Vám tahle síla chybí: vaše Strana hnije zevnitř."

"Mně ale můj minimální služební postup nevadí. Já žádné osobní ambice nemám. Sloužím své zemi a Straně a rád za ně položím život. V přemýšlení mi to však nebrání."

Na stole ležela nahá světlovlasá žena - nepochybně civilistka, protože všechny naše ošetřovatelky už byly evakuovány -, na břiše a pod prsy měla otřesné popáleniny a obě nohy měla uříznuté nad koleny. Ten výjev mě ohromil; musel jsem násilím odvrátit oči, jinak bych zíral mezi pahýly na její nateklé, odhalené pohlaví.

..sedřel jsem si o drsný útes kůži a v mořské vodě se začaly rozpouštět pramínky krve; sestra se na ně vrhla, položila mě do trávy a škrábance jeden po druhém zlíbala, olizujíc přitom krev jako nenasytné kotě.

Byl to čas čisté, velkolepé, nádherné nevinnosti.

..prostor rozlehlejší než svět, jemuž byly hranicemi jen možnosti našich propojených duší.

..oholený voják oblečený v hadrech, které držely pohromadě provázky a špendlíky, pravou nohu měl pod kolenem useknutou a z čerstvé, otevřené rány proudem prýštila krev; ten člověk si pod pahýlem přidržoval plechovku nebo plechový hrnek, snažil se tu krev chytat a rychle pít, aby ji neztratil příliš. Vykonával své pohyby metodicky a precizně, a mně se hrůzou stáhlo hrdlo.

Když si začal sbírat útroby, zlehka si je přitahoval k sobě a roloval si je kolem ruky, křivě se usmál: "Ještě tam myslím pár střepinek je. Ale jen malých."...."Do prdele," bručel a kymácel se, "to vážně bolí."

Sedl si ke mně, bez okolků mi roztáhl víčka a posvítil mi do oka: "Výborně, výborně," zopakoval spokojený se svým surovým postupem.

Na tam mladou dívku měla ruce silné a zručné: když jsem si potřeboval ulevit, otočila mě, pomohla mi, potom mě promyšleně a prakticky opět oblékla; pohybovala se s jistotou a příjemně, jako když matka koupe dítě; jako by to dělala celý život - a přitom možná byla ještě panna.

..vždyť jsem nebyl v hotelu, ale, jak jsem nakonec pochopil, v nemocnici: a slovo pacient pochází z latinského výrazu pro trpělivost.

Ale pokud jsem měl věřit lékařům, kteří na oplátku tolik věří té své vědě, pak mi hlavou vedl otvor, úzká, okrouhlá chodbička, úchvatná, uzavřená, myšlenkám nepřístupná štola, a jestli to tak doopravdy bylo, už nic nebylo stejné jako dřív, jak by mohlo ? Bylo teď potřeba si kolem této dírky přeuspořádat vnímání světa.

..chodby a společné prostory se pravidelně myly fenolem, a já mě rád tu štiplavou, neurčitou vůni, která mi tak pronikavě připomínala poklesky mého dospívání..z těch pachů a intenzivních pocitů jsem míval erekce stejně překvapivé jako nezávislé na mé osobě; ošetřovatelka, které mě myla, se na nimi usmívala a omývala je houbou stejně lhostejně jako zbytek těla..

.příděly teplé vody tu nebyly omezené, a tak jsem si každý den napustil vanu, za hodinu celý červený vylezl a nahý a s rozbušeným srdcem jsem se zavrtal do postele.

Měl jsem pocit, že se mi v ráně na čele otevřelo třetí, pineální oko, odvrácené od slunce, které sice dokáže oslnivé sluneční světlo vnímat, ale je nasměřováno do temnot, umí pohlédnout do nezakryté tváře smrti, vypátrat tuhle tvář za každou tváři z masa a krve, za úsměvy, za tou nejbělostnější a nezdravější pletí, za těma nejusměvavějšíma očima.

..opakoval jsem si s marnivou hořkostí, že člověk je klidný jen prvních devět měsíců, a pak vás anděl s ohnivým mečem navždy vyžene branou nadepsanou "Lasciate ogni speranza" a vy nechcete nic jiného, než se vrátit zpátky, ale přitom vás čas nelítostně tlačí kupředu a na konci nic, naprosto nic není.

..jedině Una mě předtím dokázala odvést od sebe samotného..

Bez tebe nejsem sebou: a z té představy šla čirá, smrtelná hrůza..

"Mimochodem, víš, že termín národní socialismus vytvořil Žid, průkopník sionismu Moses Hess ? Přečti si jeho knihu Řím a Jeruzalém, a uvidíš. Velice poučné. A není to náhoda: je snad něco více völkisch než sionismus ?"

"Záleží nikoli na tom", citoval Jüngera, jehož nadšeným čtenářem byl, "za co bojujeme, ale jak bojujeme."

Byli úchvatní - a jako by chtěli naznačit nepřeklenutelnou vzdálenost, odráželi se v zářivých kostýmech od země, z jejich blýskavých, nádherných těl jsem trnul a šílel vzrušením (ale bylo to vzrušení jalové, bez cíle, zmrzačené)...Žasl jsem a zároveň se děsil. Nedokázal jsem pochopit tu tělesnou krásu tanečníků, krásu téměř abstraktní, asexuální, nečinící rozdíl mezi muži a ženami: ta kráse mě téměř pohoršovala.

Dívku ale přemohla únava a usnula na pohovce. Opřel jsem se lokty o stůl, díval se na ní a tu a tam se napil. Probudila se: "Ach, nezlobte se, hned se svléknu." Usmál jsem se a odpověděl: "To není třeba." Posadil jsem se na pohovku, položil si její hlavu na klín a pohladil ji ve vlasech. "Tak, trochu se prospi."

Vylezla si na mě, ale po vnitřní straně stehen jí stékal potůček krve. Plakala: "Už to začíná. Začínám se rozkládat." Sevřel jsem ji v hubených pažích a plakal s ní.

Prstem jsem se dotkl hřbetu její ruky; pomalu ji odtáhla. Nic jsem neříkal. Vlastně jsem ani nevěděl, co říci: nic z toho, co jsem ji chtěl a potřeboval sdělit, jsem říci nemohl.

..nohy obepnuté punčochami ji visely z postele, sukně se jí vykasala nad kolena. Ve spáncích mi bušila krev, byl jsem celý bez sebe, v tu chvíli jsem ji miloval víc než kdy jindy, dokonce víc, než jsem ji miloval v matčině břiše, a ona mě určitě milovala také, stejně a navždy. Naklonil jsem se nad ni; nebránila se.

Zlobilo mě to, protože přes veškeré mé vnitřní zmatky byl pro mě ten den prodchnutý čistotou, a teď přišly ty nepěkné výjevy a pošpinily ho. Odpuzovaly mě, ale zároveň mi dělaly starosti, protože jsem věděl, že ať už je to vzpomínka, představa, fantazie či sen, žije ve mně - a že má láska musí být utkána i z takových věcí.

..připadalo mi to jako nevyhnutelný konec pradávného příběhu..

..odpověděl jsem, že mi mé studijní povinnosti nedovolí přijet. Bylo nám tenkrát pětadvacet a mně připadalo, že vše, co bývalo doopravdy naše, umírá.

..všiml jsem si nade dveřmi řeckého nápisu: "Zde pracuje šest krásných a dobrých (hex kaloi kagathoi) - a ještě jeden jiný (kas tis allos)."

"..jak víš, bolševiky obdivuju. Ti si na nic nehrajou. U nich vládne řád. Buď se podřídíš, nebo chcípneš".

Pokrčil jsem rameny: všechno mi to připadalo falešné, bylo to ubohé divadýlko, jen hra..

..její bedra obemykající kosti..

Pineální oko, ta vagína, jež mi zela uprostřed čela, ozařovalo svět syrovým, pochmurným, nemilosrdným světlem..

Měl jsem neustálý pocit, že mám na dosah ruky jakési pochopení..

Neodvažoval jsem se prohlédnout si fotografie, otevřít obálky, cítil jsem, jak ve mně vzrůstá zvířecí děs; i ty nejneškodnější, nejnevinnější předměty nesly punc minulosti, té minulosti, a jen sama skutečnost oné minulosti mě mrazila až do morku kostí..

..neboť jsem byl zvědavý, jestli budou ještě stále odpovídat intenzitě mých vzpomínek.

Cítil jsem, jak pod tíhou minulosti trpím, cítil jsem zranění utrpěná i ta imaginární, nenapravitelné chyby, nezvratné plynutí času.

..a koupil jsem lichý počet květů, jak jsem se to naučil v Rusku..

Frei sein ist Knecht, svoboda je nevolnictví..

"Váš přítel se mýlí v tom, že se dovolává nadnárodního a zcela vybájeného práva, úchylného výtvoru francouzské revoluce."

Když po válce zavládla velká snaha vysvětlit to, co se stalo, hodně se mluvilo o nelidskosti. Ale nelidskost - nezlobte se na mě - neexistuje. Existuje jen a jen to lidské..

Biblické přikázání praví: Nezabiješ, a nezabývá se žádnými výjimkami; každý Žid či křesťan ale chápe, že v době války tento zákon dočasně pozbývá platnosti, že zabíjet nepřátele vlastního národa je správné, že to není žádný hřích; jakmile je po válce a složí se zbraně, opět v klidu nastoupí dávný zákon, jako by nikdy k žádnému přerušení nedošlo.

U Řeků nezáleží na tom, zda Herkules ubije své děti v záchvatu šílenství nebo zda Oidipús zabije otce náhodou: na věci to nic nemění, je to zločin a oni se provinili; lze je litovat, nelze jim odpustit..

..snopy ženských vlasů, které se po balících posílaly německým firmám, jež z nich vyráběly ponožky pro posádky ponorek, vycpávky do matrací a izolační materiály..

Jeho žena ho držela za loket a ostře, řezavě se smála. Sledoval jsem ji a myslel na její kundu, uvelebenou v krajkových kalhotkách po krásné mladé Židovce, již Höss, její manžel, poslal do plynu. Ta Židovka dávno shořela i se svou vlastní kundou a jako dým splynula s mraky; její drahé kalhotky, které si možná do transportu vzala schválně, nyní zdobily a chránily přirození Hedwig Hössové. Myslel Höss na tuto Židovku, když si bral její kalhotky, aby udělal radost ženě ?

I dál věříme na myšlenky a na pojmy, věříme, že myšlenky jsou popisovány slovy, ale to nemusí být nutně pravda, možná, že myšlenky vlastně nejsou, možná že existují jen slova a jen tíha slovům vlastní.

Byla to poněkud zavalitá žena s odulými a unavenými rysy; tvar úst a zejména zářivé oči ovšem prozrazovaly, že bývala krásná.

V bytě vládlo šero a zatuchlý, pižmový pach příbytku starých lidí. Vždycky jsem si lámal hlavu, odkud se tenhle pach bere. Budu tak cítit také, jestli na světě vydržím tak dlouho ?

"Ne ne, máte pravdu." Probodl mě zamyšleným pohledem: "Což neznamená, že to není Schweinerei, opravdové svinstvo."

Bylo by totiž chybou, a dle mého mínění vážnou, domnívat se, že morální kodex západních mocností se nějak zásadně liší od toho našeho: mocnost je mocnost, nestane se jí a nezůstane jen tak náhodou.

..nýbrž že šlo o odůvodněné a pevné rozhodnutí uchýlit se při řešení nejrůznějších sociálních problémů k násilí, v čemž bychom se od bolševiků lišili jedině přístupem k jednotlivých kategoriím problémů: jejich přístup byl založen na horizontálním členění společnosti (třídy), ten náš na vertikálním, ale oba byly stejně deterministické (což jsem myslím zdůrazňoval) a vedly k využití stejných metod řešení.

..Řekové své chromé děti pohazovali; Arabové si uvědomovali, že takové děti jsou pro jejich rodinu příliš velkou zátěží, ale zabíjet je nechtěli, a tak je svěřovali do péče obci, využívajíce systému zákatu,povinných náboženských almužen (jakési dobročinné daně); a u nás ... splynula pod vlivem osvícenectví v jediný typ řešení, který se dá uplatnit na všechny možné případy a donekonečna obměňovat: je to institucionalizovaná, státem financovaná izolace, chcete-li, jistý druh vnitřního vyhnanství, které může mít převýchovné ambice, ale rozhodně je prakticky účelné: kriminálníci do kriminálu, nemocní do nemocnice,blázni do blázince.

Mladá žena mě následovala a nechala si nalít čaj; já zatím ochutnával studené občerstvení. "Myslím, že dr. Mandelbrod je s vámi velice spokojený," pronesla krásným, monotónním hlasem. - "Nevím sice proč ale když to říkáte, musím vám věřit.Pracujete pro něj už dlouho ?" - "Několik let." - "A předtím ?" - "Dělala jsem si ve Frankfurtu doktorát z latiny a němčiny."Zvedl jsem obočí. "To bych býval nehádal. A neunavuje vás pracovat pro dr. Mandelbrota na plný úvazek ? Připadá mi poměrně náročný." - "Každý slouží tam, kde je ho třeba," odvětila bez zaváhání.

..o tom věděl přinejmenším tolik, aby věděl, že je lepší nevědět více..

Jeho odulá tvář slabošských, poživačných rysů zářila radostí;

..náhle mě přepadl pocit, že už si nemohu být ničím jistý.

..spadané, promáčené listí na zemi, vydechovalo silnou vůni hlíny a humusu, krásnou, sytou a osvěžující...

Zalila mě vlna hořkosti: vida, co ze mě udělali, pomyslel jsem si, člověka, kterému se při pohledu na les okamžitě vybaví hromadný hrob.

Znával se s Rhodosem, jehož nezměrně obdivoval, ale o tom, jak se dostal do německých kolonií,se vyjadřoval neurčitě. "Jednou Rhodes řekl: Kolonizátor nemůže udělat nic špatného, všechna jeho rozhodnutí jsou nakonec správná. Dělat to, co chce, je jeho úkolem. Právě přísné uplatňování tohoto principu vyneslo Evropě její kolonie, pomohlo jí ovládnout podřadné národy. Úpadek přišel,teprve když se zkažené demokracie rozhodly zavést do celé věci pokrytecké morální zásady. Však uvidíte:ať válka dopadne jakkoliv, Francie a Velká Británie o své kolonie přijdou. Prsty jim povolily, pěst už nesevřou."

"Rusové ovšem..." podotkl generál von Wrede, který přijel chvíli před Mandelbrotem. Leland zaklepal prstem na stůl: "Přesně tak, Rusové. Jediný národ, který se nám v současné době vyrovná. Právě proto je naše válka s nimi tak strašlivá a nelítostná. Přežije jen jeden. Ostatní se nepočítají. Umíte si představit Yankeje s tím jejich lančmítem a žvýkačkami, jak se vyrovnávají byť jen s desetinou ruských ztrát ? Se setinou ?Sbalili by si svých pět švestek, odtáhli by domů a Evropa ať se jde vycpat."

Nalil mi další sklenku. "Když tě zmáhá neštěstí, napij se, jak říkala moje babička Ivona."

..k těmto záležitostem bylo třeba přistupovat stejně stoicky, jako to dělal Thomas. Jen jsem si koupil nový gramofon a desky s Bacilovými klavírními Partitami a Monteverdiho operní árie. Večer jsem v jemném starobylém přísvitu petrolejky a se sklenkou koňaku a cigaretami v ruce sedával na pohovce, poslouchal a zapomínal na svět.

Netušil jsem, co od té mladé ženy očekávám, ale nesnažil jsem se to pochopit. Líbila se mi na ní její něha,ta něha, o které jsem si myslel, že existuje jen na obrazech Vermeera van Delft, něha, pod niž lze zřetelně vycítit pružnou sílu ocelové čepele. To odpoledne jsem si skutečně užil a v tuto chvíli jsem dál zacházet nechtěl, nechtěl jsem na to myslet. Tušil jsem, že takové otázky by okamžitě probudily bolestivé otázky a přání.

Občas se však do mě na ulice bez přemýšlení zavěsila, a ano, v takových chvílích jsem ke svému vlastnímu překvapení zalitoval toho druhého života, který jsem mohl vést, kdy se cosi tak brzy nerozbilo. Nešlo jen o mou sestru; byl to celý běh událostí, neštěstí těla a touhy, rozhodnutí, která člověk učiní a k nimž se nemůže vrátit, šlo o samotný smysl, který člověk volí pro onu věc, již možná mylně nazývá svým životem.

Jízlivě jsem se na něj zadíval: "A v copak věříš ty ?" Jeho odpověď mě nezklamala. Vsedě se napřímil a prohlásil: "Ocituji to, co náš prosnulý ministr propagandy prohlásil v mládí: Důležité není, v co věříme: důležité je věřit."

..ale doposud se mi nepodařilo přesvědčit sebe sama o jejich správnosti, nepodařilo se mi plně uchopit onu nezbytnost, která je řídila..

..nakonec se vždycky počítá jen to, co se stalo, a ne to, co se stát mohlo.

Začínalo být totiž jasné, že byť mezi námi i nadále panoval vztah jako mezi dobrými, leč čerstvými přáteli,v ní se zvolna cosi odehrávalo, možná myšlenky na postel a snad i něco jiného. Občas mě z toho přepadal smutek,zaplavovala mě neschopnost jí cokoliv nabídnout, ba dokonce od ní cokoliv přijmout;..

Děti v břiše může nosit jen žena, to je to strašné. Proč mají tuhle příšernou výhodu ? Proč vztahy mezi muži a ženami musí nakonec vždy završit oplodnění ? Pytel na osivo, líheň, dojnice, toť žena ve svátosti manželství. Mé mravy sice nebyly nijak líbivé, ale alespoň byly této zkaženosti prosté.

..přišla noc, třetí noc té kamenné věčnosti..

Na odchodu se zastavila ve dveřích a ještě jednou se na mě zadívala. Chtěl jsem něco říci, ale položila mi prst na rty. "Mlčte." Nechala tam ten prst o chviličku déle, než bylo nutné. Pak se bleskurychle otočila a spěšně seběhla po schodech.

Občas jsem si někam vyšel s Helenou, ale nad našimi schůzkami se vznášely bolestné rozpaky; určitě bychom oba rádi znovunalezli tu něhu a líbezně naléhavou potřebu, s niž jsme se vídali v prvních měsících, ale ta zmizela a my už ji nedokázali vzkřísit, zároveň jsme se snažili předstírat, že se nic nestalo; bylo to divné.

..že veškerá láska nezvratně směřuje ke smrti a ve své touze nebere na tělesné útrapy ohled.

Měl jsem k nim takový vztah, jaký k sobě mají dva milenci, který jakási tajemná síla, neustále mění polaritu; jakmile jsme se začali přitahovat, změnily se tak, abychom se začali odpuzovat; ale při sebemenším náznaku dalšího pohybu se opět změnily, opět nás to k sobě táhlo, a to vše se dělo ve velice rychlém sledu, takže jsme nakonec - já a ony myšlenky - vzájemně oscilovali v téměř neměnné vzdálenosti, neschopni se vzdálit se i přiblížit.

..až jsem opustil své vlastní tělo a stal se pouhým k prasknutí napjatým svědomím.

..skrýval se ve svých pokojích a snil o abstraktní hudbě, jež ho odnášela daleko od vlastního zjizveného těla.

..přál jsem si, aby po mně toužila s takovou svobodou, jako já toužil po ní..

Na minulost už jsem vůbec nemyslel, teď už mě nic nenutilo vrátit se za Eurydikou..

..nejsou snad muži jen troskami žen ? Neboť než se plod začne diferencovat, je vždy ženský a na mužském těle to zanechá navždy stopu, jsou to ony zbytečné, zakrnělé bradavky, linie,která dělí šourek, stoupá po perieu až ke konečníku a vyznačuje tak místo, kde se vulva uzavřela,vaječníky sestoupily a proměnily se ve varlata a klitoris zbytněl. Ve skutečnosti mi k tomu,abych se stal ženou jako ona, chybí jen jediné, to němé "e" francouzských ženských koncovek,nevídaná možnost vyjádřit své ženství gramaticky: "Jsem nahá. Jsem milována." Právě tohle "e" činíženy tak strašlivě ženskými a já nezměrně trpěl tím, že mi je odpíráno, pro mě to byla čistá ztráta,která se dala vynahradit ještě hůře než ztráta vagíny, již jsem byl zbaven ještě před branami existence.

A stud a vědomí šílené marnosti mého počínání mě tak či onak ani na chvíli neopustily, ale i tento stud a marnost mi sloužily a já si jich užíval s neblahou nezměrnou radostí.

..nohy se mi třásly rozkoší,

..ale ta, kterou jsme oběsili, to nebyl ani vepř, ani kráva, které zabíjíme bez přemýšlení, protože je chceme sníst, tohle bylo děvče, které kdysi bývalo malou a nejspíš šťastnou holčičkou, a pak mu začal opravdový život,a ten život byl plný vrahů, jimž se nedokázala vyhnout, ta dívka byla v něčem jako moje sestra, možná to byla něčí sestra, stejně jako já jsem něčí bratr, a taková krutost se nedá pojmenovat, ta přebije všechno,jakkoliv objektivní má důvody, kdo je schopen provést tohle, tedy pověsit dívenku, je schopen všeho, nic už nebylo jisté..

..byl tu třeba ten nahý mladík ležící se skrčenou nohou ve sněhu, klidný a děsivě podivný jako viselec z dvanácté karty tarotu..

..u vchodu stáli Hitlerjugend v uniformách a z košíčků nabízeli divákům kyanidové kapsle: tolik mě to rozhořčilo, že jsem málem jednu na místě spolkl.

"Koncovka partie je vždycky ošemetná."

"Člověk musí mít za ušima, to je všechno."

Roztrhl jsem obálku, zapálil si a četl.

<(znovu) 2016-2018>