Arturo Pérez-Reverte

Španělský spisovatel.

Dumasův klub [182]

Měl zvláštní přístup k lidem, zvláštní pohled přes křivé brýle a zvláštní, pomalý způsob přitakávání s příměsí rozumové, dobře míněné pochybnosti, jako když tolerantní nevěstka odevzdaně poslouchá sonet o Kupidovi.

Když je člověk rozčilený, mluví, tasí argumenty a důkazy, což pro protivníka znamená víc informací.

Nezapomínejte, že Dumasův otec byl známý republikánský generál…..

Teď, když to všechno skončilo, myslím, že už to vím jistě: byl jsem pro něho jen zdrojem informací a Corso prostě mazal, aby to jelo.

„Však oni se Japonci jednou nasytí Van Gogha a Picassa,“ nadhodil, „a začnou investovat do vzácných knih.“ Zděšeně jsem se zabořil do opěradla. „Chraň nás Bůh, jestli se to stane.“

Lilo s biblickou zuřivosti.

Byli dávní přátelé. Měli rádi hodně napěněné pivo a gin Bols z námořnické kameninové karafy; ale hlavně antikvární knihy a staré aukční domy starobylého Madridu.

„Přečetla jsem ten román,“ řekla s ráčkováním Corsovi. Jak mluvila, na vlhkou košili jí padal popel z cigarety. „To byla pěkná husa, ta ženská. Ta Bovaryová.“ „Těší mě, že jsi pochopila podstatu problému.“

„Lidi jsou různý,“ poznamenala velemoudře Makarova.

La Ponte chtěl najít trochu lidského tepla a obrátil své olověně šedé oči k Makarové; hned po prvním letmém pohledu to však vzdal. Bylo v nich zhruba tolik tepla jako v norském fjordu ve tři hodiny ráno. „Není nad to vědět, že vás mají rádi,“ řekl nakonec vyčítavě a kousavě.

Mylady se usmívala a ďArtagnan cítil, že by za ten úsměv dal i spásu své duše. (A. Dumas, Tři mušketýři)..

Corso poslechl. Stěny pokrývaly dřevěné regály prohnuté pod tíhou tlustých svazků. Ucítil, jak jeho žlázy, poslušný profesionálního reflexu, vylučují sliny.

Hodil do sebe zbytek ginu a měl pocit, že je snem opilého boha, který řídí životy stejně jako cínové vojáčky.

Pak natáhl ruku, aby pohladil vlasy, které už na polštáři nebyly. Nikon byla jeho jediná výčitka.

Chcete něco slyšet? Já pudově nedůvěřuju hubeným, svéhlavým nadšencům. Využívám jen dobře placených žoldáků, lidí bez komplexů a bez kořenů. Nevěřím nikomu, kdo se ohání vlastí, rodinou nebo věcí.“

..přisvědčil bezbarvě, sebejistě Varo Borja. Vyprávěl bez sebeuspokojení, s jakým o sobě obvykle mluvívají vítězové.

Odkud jde, to nevím, ale kam míří, to vám mohu povědět:docela jistě do pekel! (A. Dumas, Hrabě Monte Cristo)..

Byl to zvláštní, nebezpečný den. Přemýšlel, zmatený sledem událostí, i když spíš než neklid cítil zvědavost. K nečekaným zvratům už dlouho přistupoval s lhostejným fatalismem člověka, který další krok nechává na životě.

..všechno souvisí se vším, věci se na sebe vrství a nakonec se z nich stává složitá intertextuální hra zrcadel a ruských bábušek,..

Vzpomínám si, že někdo nesměle připomněl Julese Verna, ale ostatní ho nemilosrdně vypískali. V tom vášnivém kontextu pláště a meče neměli Vernovi chladní hrdinové bez srdce šanci.

..neboť měla zneklidňující zelené oči..

Utkvěla mi z ni ještě jedna podrobnost – neměla prstýnky, hodinky ani náušnice; její ušní lalůčky byly nedotčené, bez dírek.

I když se třeba švindluje, bez pravidel by nebylo hry.

Corso mezi dvěma doušky ocitoval Shakespeara. Zbabělec umírá tisíckrát, kdežto odvážný atd. atd.

Všude se vršily knihy: hromady svazků v safiánu, šagrénu či teletině, balíky připravené k odeslání nebo ještě nedodělané knihy bez desek či zatím jen brožované. Na lavicích a poličkách čekaly na restaurování starobylé svazky, poničené moly a vlhkostí. Vonělo to tam papírem, knihařským klihem, čerstvou kůží; Corso potěšené roztáhl chřípí.

„Vynikající papír. Na hony vzdálený dnešní buničině… Víte, jaká je průměrná životnost dnes tištěných knih…? Řekni mu to ty, Pavle.“ „Sedmdesát let,“ informoval ho druhý zástiplně, jako by to byla Corsova vina. „Mizerných sedmdesát let.“ Starší bratr se přehraboval v nářadí na stole. Nakonec vzal speciální, silně zvětšující lupu a přiblížil ji ke knize. „Za sto let,“ zamumlal, zatímco zvedal list a s přimhouřeným okem jej prohlížel proti světlu, „bude veta skoro po všem, co se dnes prodává v knihkupectvích. Ale tyhle svazky, vytištěné před dvěma či pěti sty lety, budou dál jako nové… Máme knihy, jaké si zasloužíme, stejně jako svět… Viď, Pavle?“

Víte, jaká je průměrná životnost dnes tištěných knih…? Řekni mu to ty, Pavle.“ „Sedmdesát let,“ informoval ho druhý zástiplně, jako by to byla Corsova vina. „Mizerných sedmdesát let.“ Starší bratr se přehraboval v nářadí na stole. Nakonec vzal speciální, silně zvětšující lupu a přiblížil ji ke knize. „Za sto let,“ zamumlal, zatímco zvedal list a s přimhouřeným okem jej prohlížel proti světlu, „bude veta skoro po všem, co se dnes prodává v knihkupectvích. Ale tyhle svazky, vytištěné před dvěma či pěti sty lety, budou dál jako nové… Máme knihy, jaké si zasloužíme, stejně jako svět… Viď, Pavle?“ „Sračky na papíře ze sraček.“

Pod tmavou pavučinou punčoch tušil Corso prsty s nehty namalovanými na rudo. Sukně se při pohybu lehce posunula a odhalila v hloubi za černými podvazky kousek bílého masa, místo, kde se všechny hádanky sbíhají v jednu, starou jako čas. Lovec knih namáhavě odtrhl pohled. Ocelově modré oči se na něho stále upíraly.

Ďábel je totiž velmi vychytralý;a nemusí být vždy tak šeredný, jak se tvrdívá. (J. Cazotte, Zamilovaný ďábel)..

„Mám ráda vlaky,“ řekla. „Já taky.“

Všechno mělo pečeť jakéhosi nezměrného smutku, jemuž nedokázal odolat ani Corso.

Corso knihu prolistoval. Byl to skvostný exemplář, také s velmi širokými okraji. Opatrně jej vrátil na místo a narovnal se, utíraje si brýle kapesníkem. Z toho by vyrazil pot na čele i chladnokrevnějšímu člověku. „Nemáte to v hlavě v pořádku. Kdybyste tohle všechno prodal, byl by s vašimi ekonomickými potížemi konec.“ „Já vím,“ Fargas se sklonil a nepostřehnutelně poopravil polohu knihy. „Ale kdybych tohle všechno prodal, neměl bych už proč dál žít; takže by mi ani za mák nezáleželo na tom, jestli mám nebo nemám potíže.“

„Ano. Svatokrádež se dá ospravedlnit jenom vírou…..

Corso přikývl. Uměl naslouchat; to bylo součástí jeho řemesla. Dokonce uměl i chápat. Ale nehodlal tu hru přijmout;..

Udělal pár bezcílných kroků po pokoji. Smutná scenérie, kulhání, vlněný svetr a staré kalhoty zdůrazňovaly jeho únavu a křehkost.

„Drahý příteli,“ řekl těžce Athos. „Pamatujte, že cestu vám nezkřiží jedině mrtví.“ (A. Dumas. Tři mušketýři)..

Corso potřeboval spláchnout z jazyka chuť popela a z rohovek hrůzu,..

„Proč je ten papír modrý?“ „Dostával ho z Lilie, vyráběl ho tam speciálně pro něho jeden jeho obdivovatel, tiskař. Téměř vždycky psal na tuhle barvu, hlavně romány. Občas psal na růžový papír články a na žlutý poezii. Podle žánru používal i různá pera. A nesnášel modrý inkoust.“

„Bezpochyby. Půl století klela Evropa jeho slovy. Z obou Amerik připlouvaly lodě za jediným účelem – nalodit jeho romány, které se četly stejně v Káhiře jako v Moskvě, v Istanbulu jako v Čandígarhu… Dumas vyprázdnil pohár života, rozkoše a popularity až do dna. Žil a užíval si, bojoval na barikádách, bil se v soubojích, vedl soudní pře, najímal si lodě, rozděloval renty z vlastni kapsy, miloval, jedl, tančil, vydělal deset miliónů a utratil dvacet a nakonec zemřel sladce jako dítě ve spánku…“ Replinger ukázal na opravy na bílých Maquetových stránkách. „Tomuhle se dá říkat různě: talent, genialita… Ale rozhodně se to nedá naučit, ani nikomu ukrást,“ udeřil se do prsou jako Porthos. „To má člověk tady. Žádný jiný spisovatel nepoznal za svého života takovou slávu. Dumas dokázal z ničeho získat všechno; jako by uzavřel spojenectví s Bohem,“ „Ano,“ řekl Corso. „Anebo s ďáblem.“

„Nemám dárky rád,“ zamumlal plaše Corso. „Jednou si takhle pár lidí nechalo dát dřevěného koně. Achajská řemeslná výroba, stálo na etiketě. Troubové.“

„Mám ráda tenhle most,“ řekla. „Nejezdí po něm auta. Procházejí se tu jen dvojice zamilovaných, stařenky v kloboucích, zahálčiví lidé.

Stála u něho jiná dívka. Vysoká, s osmahlou pletí, chlapeckými vlasy a téměř průsvitnýma očima barvy čerstvě omytých hroznů.

Namátkou se zastavil u jedné stránky: … Muž byl stvořen z trošky hlíny a vody Proč by žena nemohla být z rosy zemských par a světelných paprsků, ze ztuhlých střípků duhy? Kde jsou hranice možného? A kde nemožného?

Podezírali ho, že nemá srdce. (R. Sabatini, Scaramouche)..

Gruber se učil řemeslu v době, kdy zákazníci uměli zvedat obočí tak, že byli okamžitě obslouženi; teď se mu však stará dobrá Evropa mezinárodních hotelů postupně scvrkávala na pár zasvěcenců.

..na filmy se můžeš dívat ve dvou a povídat si o nich. Kdežto ty tvoje knihy jsou sobecké. Samotářské. Některé ani nejsou ke čtení, rozpadají se, jen co se otevřou. Koho zajímají jenom knihy, nikoho nepotřebuje, a z toho já mám strach.“

Ze všech šaleb světa, které přijímala bez výhrad, byl šťastný konec nejabsurdnější. A jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli a navždy se milovali. Jako by to byl nějaký nezměnitelný, definitivní výsledek rovnice. Žádné otázky, jak dlouho láska a štěstí vydrží ve skutečném navždy, které se dělí na životy, roky, měsíce. A dokonce dny. Až do nevyhnutelného konce, jejich konce,..

Jaká dramata prožili ve stáří, bezbranní, když už neměli sílu bojovat a hájit se a jen byli smýkáni vichřicí našeho světa – hloupostí, krutostí, bídným lidským údělem?

Biondetta je něžná a věrná; na Alvarovi jí imponuje přesně to, co na člověku obdivuje ďábel: odvaha, nezávislost..,“

Nějaký čas tam pobyl a pak odejel do Prahy.“ „To jsem nevěděl.“ „Tak vidíte. Praha byla tehdy hlavním městem evropské magie a okultních věd jako čtyři století před ní Toledo… Už chápete? Torchia si našel byt u Panny Marie před Týnem, v magické čtvrti kousek od Staroměstského náměstí a od dnešní sochy Jana Husa… Pamatujete na Husa na hranici?“ „Z mého popela se zrodí labuť a tu spálit nedokážete?“ „Přesně tak.

„To nemůže být náhoda, že se Aristide Torchia pohyboval zrovna mezi třemi body, v nichž bylo soustředěno veškeré hermetické vědění tehdejší doby. A to v Praze, kde ulicemi dosud zní ozvěna Agrippových a Paracelsových kroků a kde leží poslední dochované rukopisy chaldejské magie a pythagorovské klíče, které se po zabíjení v Metapontu porůznu roztrousily a poztrácely…“ Trochu se naklonila a ztišila hlas do téměř důvěrného šepotu – slečna Marplová svěřující své nejlepší přítelkyni, že objevila v čajovém pečivu cyankáli. „V té Praze, pane Corso, žijí v tmavých pracovnách lidé, kteří ovládají carmina – zaklínadla, umění kouzelných slov, nekromantii, černou magii, čili umění komunikovat s mrtvými,“ odmlčela se, zadržujíc dech, a pak šeptla: „a také goetii…“ „… Umění komunikovat s ďáblem.“

„Určitě víte, že podle kabaly má Bůh tajné, strašlivé jméno…“ „Tetragrammaton.“ „Ano. V těch čtyřech písmenech spočívá harmonie a rovnováha všehomíra. Archanděl Gabriel na to upozornil Mohameda: Bůh je skryt za sedmdesátí tisící závoji světla a tmy. A kdyby se tyto závoje zvedly, i já bych byl zničen…..

Vědecká démonologie ztotožňuje Lucifera s věděním. V Genesi se ďáblovi v podobě hada podaří, že člověk přestane být hlupák s hlavou v oblacích a získá vědomí, svobodnou vůli, bystrozrak… A také bolest a nejistotu, které s sebou vědění a svoboda nesou.“

Teď měl před sebou šaška a jeho kamenné bludiště s textem: FOR. N.N OMN. A.QUE. Frida Ungernová to přečetla jako FORTUNA NON OMNIBUS AEQUE: Štěstěna nepřeje všem stejně. „Postava odpovídá bláznovi z taroků,“ vysvětlila. „Božímu prosťáčkovi islámu. Má ovšem také v ruce hůl neboli symbolického hada… Je to středověký šašek, karetní Joker, žolík. Symbolizuje Osud, náhodu, konec všeho, očekávaný či nečekaný závěr: podívejte se na ty kostky. Ve středověku byli šašci privilegovaní; dovolovaly se jim věci jiným zakázané, protože jejich posláním bylo připomínat pánům jejich smrtelný úděl, nevyhnutelnost konce, který je čeká stejně jako všechny ostatní…“ „Tady ale stojí opak,“ namítl Corso. „Štěstěna nepřeje všem stejně.“ „Jistě. Kdo se vzbouří, kdo se chová svobodně a riskuje, může vyhrát jiný osud. O tom je tahle kniha, a proto je tu ten šašek, vzor svobody. Jediný skutečně svobodný a zároveň nejmoudřejší člověk. V okultní filosofii se šašek ztotožňuje se rtutí alchymistů… Je poslem bohů, provádí duše říší stínů…“ „Bludištěm.“

„A když už jsme u těch asociací,“ pokračovala baronka, „Lucifer, rytíř svobody, trpí pro lásku k člověku. A skrze oběť mu dá poznání, přičemž sám sebe zatratí.“

Tři postavy na něm symbolizují tři stadia, která se ve středověku vyjadřovala slovy regno (vládnu), regnavi (vládl jsem) a regnabo (budu vládnout).“

..a bez mrknutí oka do sebe hodil dva giny, jednu skleničku za druhou, až se mu nosní dírky rozšířily, a svět se pomalu začal vracet do správných kolejí, jako když se zaostřuje čočka.

Stál tam před dívkou s rukama v kapsách baloňáku a s jazykem jako šmirglpapír.

Na kratičkou chvíli se v pulsu jejího těla vrátily k životu všechny dřívější smrti Lucase Corsy, jako by je přinesl proud nějaké bezcílně plynoucí, temné, klidné řeky s vodou hustou jako email.

..snad proto, že v hloubi duše sdílel názor, že v politice, obchodě a sexu je zrada jen otázkou času.

I ve chvílích, jako byla tahle, patřil bývalý generální tajemník Bratrstva nantucketských harpunářů k mužům, kteří stále touží po návratu do dělohy. Do jakékoli dělohy.

„Jsi sám sobě nejhorším nepřítelem,“ řekla konečně zdálky.

„Ta tvoje představivost,“ zaťukala si ukazováčkem na čelo. „Pro stromy nevidíš les.“

Proti své vůli začínal cítit jistou zvrácenou sympatii k tomu chlapíkovi, který dokázal tak pečlivě hrát tak zápornou roli, ať už to byl kdokoli. Alexandr Dumas by se z toho radoval jako malý kluk.

„Přece nebudu házet kamením po vlastním svatostánku; obzvlášť v dnešní době, která je tak uboze průměrná a bez fantazie…..

Jak vidíte, je to celé tak trochu intelektuálské a zároveň infantilní; taková literární, nostalgická hra, v níž se vracíme ke staré dětské četbě a zároveň k tomu, jací jsme tehdy byli, ke své původní nevinnosti.

Corso znovu nasadil svůj sarkastický úsměv a to mě rozhořčilo.

„Obávám se,“ uzavřel jsem, „že vám vaše fantazie vyvedla nepěkný kousek.“

..vnikali do světa chladných tónů a nesmírné samoty,..

Verbum dimissum custodiat arcanum. Ještě pozvedl oči k nebi, zda neuvidí lučištníka se šípy nebo bez šípů v toulci, pak zařadil jedničku a lehce sešlápl plyn.

Napadl ho starý citát: „Muži, které laskalo mnoho žen, snad vcházejí do údolí stínů s menší lítostí či s menším strachem…“

„Škoda, že nemůžete jít se mnou… Jak praví čtvrtý obrázek, Štěstěna nepřeje všem stejně.“

V mnohých se odpradávna traduje, že k příchodu Antikrista dojde na Iberském poloostrově ve městě se třemi překrývajícími se kulturami, na březích řeky hluboké jako zářez sekyry, což se španělsky řekne Tajo.“

„Tyhle hady nebo draky znázorňovali už staří Egypťané ve tvaru kruhu, jak se koušou do ocasu, což mělo naznačit, že pocházejí z téhož a vystačí si sami…..

<2026 - ...i výborný firm...se zelenýma očima>