Věra Sládková

Česká spisovatelka, známá filmovým zpracováním "Vlak dětství a naděje", což je v podstatě její autobiografický román.

Malý muž a velká žena [171]

..a rosa na lopuchových listech ještě neoschla.

V poledne se lesy rozhučely. Vrcholky smrků, jedlí a borovic se komíhaly pod rychle plynoucími mraky. To hučení lesů přehlušilo šumění řeky Bělé.

Bubnování na malé bubínky vyplňovalo mnoho nocí. A tyto bubínky, připevněné na hrudích sedmnáctiletých chlapců, mě mátly. Vypadaly jako dětské hračky a v souvislosti s bojovnými výkřiky a s krvelačným vyhrožováním vytvářely hrůzyplnou pitoresknost, nepochopitelný nesoulad.

Její malá tvářička, scvrklá jako stará brambora..

Ležela tu Emina minulost a já jsem chápala, jak je ta minulost důležitá a zároveň jak je nicotná.

Někteří starci se před dětmi stydí. Asi to způsobuje svěžest a nezralost dětí, někteří starci se na to nemohou dívat, je to pro ně nepříjemné a bolestivé, jako když příliš prudké slunce zasáhne zrak.

..se dvojí slilo v jedno: mučitelský pochod ve 23$ spících ulicích, alarmující hudba bubínku, tyransky vnikající do spánku, a obraz maminky na nosítkách, jak mě zapřela, jak se vzdalovala a nechtěla, abych do té dálky nahlédla.

..a poslouchala panovačné bubnování bubínku..

Otec přikryl maminčino čelo svou malou rukou a nechápavě se díval na její tělo, nepatrně se rýsující pod tenkou přikrývkou. Nechápavě se na ni díval a nebyl schopen k tomu faktu proniknout.

..jsem v nesnesitelném nutkání běžela ke kasárnám kluzkou silničkou kolem koupaliště a několika starých hospodářských stavení, z nichž zvětralá omítka neslyšně a vytrvale opadávala na okraj silničky.

A jeho „sbohem, sbohem” mi hrozivě bobtnalo v hlavě.

To, co jsme zde 43$ viděly, to byla jiná tvář fanatismu, mámila tajemnou krásou, jež je obsahem každého fetišismu, krásou, vznikající vystavováním různých předmětů v takových souvislostech, že zasahují a rozechvívají pradávné dědictví v duši člověka.

„Nezapomnělas svačinku?” ptal se otec starostlivě, když s elegantním odklonem ujížděl, zaháknutý za řetěz žebřiňáku… „Ty svačinku, já čaj s rumem,” poučoval mě, „to sou ty životní nutnosti.”..

..neb nejsme dětmi bychom se dali nachytat na cukrlátko.

..a hned objímala otce i mě. Otec utopený v její náruči blaženě kvikal..

Bezpečným pudem mláděte jsem vycítila, že z ní vyzařuje něha.

Muj předek Pumplmě básník, jeji předek Urban zmlátil drába! To je přeci šťastný kopulírováni, to musi každej řict!”..

A jakmile mě jeho oči zaznamenaly, naplnily se krutostí tak bezpečně, jako se při zvednutí stavidla naplňuje jezero vodou.

Na lavici v rohu kolem nenatřeného stolu seděly čtyři děti nad plechovou mísou s hruškovým kompotem.

„Paničko zlá,” řval ten divous zklamaně, „prodávám je do lékárny, pět kaček za kus. Zmijí sádlo je lék na oči.”..

Ten chlap nás doprovázel s rozžatou lucernou, kterou občas zvedl nad hlavu, aby ozářil větší okruh cesty, a přitom se také zaleskly jeho roztoužené zklamané oči.

Potom šel nazpět a my dál dopředu. Ještě zdálky mával lucernou a Anna Urbanová se po něm ohlížela. „Šílenec! Mrouskavej lesu pán!”..

Po těchto slovech se Anna Urbanová s mírným údivem dívala, jak bankovky zapadají do kapsy pana Lustiga. „Pane šéf, vyděláte jako Krésus,” řekla, „ať už ste katolík nebo né. Ty vaši henleinovci nám to pěkně zavařili, pane šéf.

Celým tím dnem vanul jakýsi tajemný vichr, který neohýbal stromy ani nevířil prach, ale letěl našimi dušemi.

..a žíznivě nasával prašný pach našeho rozházeného bytu,..

„Ty srágoro,” zvolala laskavě, neboť ze všeho na světě ji dovedla povzbudit a dodat odvahu právě otcova skleslost, „tak vidím, že to zas budu muset vzít do ruky!

..a octli jsme se v černé pekárně bez oken, osvětlené dvěma zaprášenými žárovkami.

„Nazdárek Picu,” zakvičel otec a rozpřáhl paže, „ty pokornej tovaryšů na lidskejch brázdách!

„Elza je asi samý zlato, co?” „Samé zlato,” přisvědčil 96$ stařec a podíval se smutně na svůj pečetní prsten, „Elza to přehání jako každá chudá, když se dobře vdá.”..

..a pak už celé rodině, jako by získala první cenu v soutěži krásy nebo v soutěži tvořivosti, radostně vyprávěla: „Lidi, cesta k zadušeni. Vylezem z vlaku zpoceny, s jazykem vyplazeným, a na peróně avízo: plno nýbelungů, víc než jindá!

Na tomto mostě jsem se ráda zastavila a opřela o zábradlí s vypouklými nýty. Nad tratí vládlo zvláštní, této rovině vlastní ticho, jež nerušily, ale zdůrazňovaly rychlé kroky cestujících, houpavě rozechvívající prkenné podlaží mostu, a zdůrazňoval je také sykot páry z lokomotiv, zatímco nad tratí létali divocí holubi a havrani, sídlící v okolních kukuřičných polích. Bylo možné, že sem přilétli z řídkého listnatého porostu pálavských kopců, rýsujících se v řídké mlze jako hřbet pravěkého ještěra, aby se opájeli letem nad nedohlednými stříbřitými přímkami a volnými oblouky kolejnic.

Řada klenutých sklepních vchodů, vydlabaných do vysoké meze podle silnice, budila dojem, že za nimi jsou snad útulky nějakého obrovitého hmyzu, že je to snad kolonie nějakých obrovitých mravenců.

..vedle hlubokého dolíku, plného znečištěného heřmánku, na němž se pásly husy.

Jak se ale může inteligentní filozof jako vy tak krutě zmýlit, pane?

..který už ztratil chuť do práce a sesul se u hnojiště s výrazem marně se bouřícího protestanta.

Dveře na verandu byly otevřené a všechny nás zaplavovalo zářivé mnohobarevné jaro.

Úředníkům se nikdá nesmi věřit, poněvač furt seděj za tym stolem a krev se jim usazuje…” Anna Urbanová se cítila povinna dát mi rady a jen s námahou hledala výstižná, a přitom nevinná slova. „No, mezi úřednikama je nejvíc úchyláků, to je známý,” vysoukala ze sebe konečně,..

Prach polní cesty ještě voněl sluncem..

Vešli jsme do zakouřeného mládeneckého pokojíka.

..a jeho řepově červený obličej zfialověl rozhořčením,..

..neboť má láska k Milanovi Stehlíkovi vystupovala v té době pomalu, ale vytrvale z utajených krajin mého nitra na povrch a odloučení od něho by mi způsobilo utrpení.

Jejich tváře měly olivový nádech bez ruměnce.

V seně bylo teplo a jeho vůně omamovala. Se zatajeným dechem jsme tam leželi v objetí, mlčenliví a plni sladké hrůzy ze sebemenšího pohybu.

..že jsem už jen spěšně odhrnula tu těžkou přikrývku z bílého atlasu, pokud se dalo, vymetla jsem z prostěradla půlcentimetrovou vrstvu šupinatého naftalínu,..

..a já jsem užasla, že v těch dvoukřídlých dveřích jsou stále ještě ty skleněné výplně s vyleptanými secesními vázami a že stále ještě dodávají to hlubinné rozechvělé světlo celé chodbě, polepené jízdními řády.

<2025>